Článek
Čtenáři a čtenářky s alespoň průměrnou pamětí si hned vzpomenou na zamyšlení s velmi podobným zněním nadpisu / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-zena-z-ukrajiny-aspon-jedna-facka-za-kvartal-114575 /. Zdá se nadmíru užitečné se podívat na několik faktů a souvislostí, které se zde prokazatelně vyskytují. Od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí máme k dispozici dostatek podkladů a objasnění.
Přestože jsme jako země kulturně vyspělejší a po společenské stránce dále než Ukrajina, také u nás narazíme na stovky případů žen, které jsou oběťmi domácího násilí. Statistická data jsou průkazná, přičemž nemám ani tak na mysli policejní zdroje. Více a přesvědčivějších informací nám napovídají podklady od různých organizací a subjektů, které postiženým ženám pomáhají. Mezi fakta patří, že mnoho žen útlakem prochází a trpí, ale ve velké většině se svou nevýhodnou a nesprávnou konstelací nic nedělají. Naopak se s ní smiřují a ještě si ji navíc vysvětlují a zdůvodňují pomocí výroků jako - „ano, nechovala jsem se dobře, trest jsem si zasloužila“, „muž má pravdu, tohle jsem neměla říkat, dělat…“, „odešla bych, ale přece to nemůžu svým dětem udělat“, „on je jinak hodný, jen někdy mě uhodí a to se dá vydržet“, „moc hezky se chová k dětem, tady nemůžu říct ani popel“, „co by lidi řekli, akorát že jsem špatná máma a manželka“, „rodiče by mě k sobě nevzali, varovali mě před ním, ale já jsem je neposlechla“ atd. Pokud je někdo z vás používá, vězte, že jste již překročili / týká se mužů i žen! / rozumnou hranici a pohybujete se v tzv. špatném prostoru. Důležitým příspěvkem k podání úplné informace je, že příčin a „výmluv“ či „omluv“ ve skutečnosti existuje více. Situace v každé zasažené rodině je podnětem ke studiu sama o sobě. Ale kdo by šel s kůží na trh?
Navenek se vše zdá jasné. Která žena by ráda setrvávala ve svazku, kde je jí ubližováno, kde nesehrává odpovídající roli? Děje se zlo, probíhají nebezpečné a leckdy každodenní nepěkné scény s nereprezentativními prvky chování muže. Ano, někdy i ženy, což dnes ponecháme stranou, protože pokračujeme o stavu žen na Ukrajině a částečně též v naší zemi. Vidíme tělesná napadení, slovní urážky, útoky na osobní důstojnost, projevy nadměrné kritiky až ponižování. V neposlední řadě žel platí, že v určitém rozsahu jsou negativním aktům přítomny i děti. Sám jsem od nich slyšel o příbězích, jak někdo někoho „tluče a mlátí, hází předměty, křičí a nadává, je sprostý, opíjí se a bouchá věcmi“, zatímco ony jsou bezradné, bezmocné a jen němě přihlížejí nechutnému a necivilizovanému divadlu. Které však k lidem patří. Když se nezvládnou. Co dělají? Někdy se ani nepohnou. Ocitnou se v šoku. Utíkají do pokojíčků, schovávají se pod stoly a do skříní, zacpávají si uši, pláčou a pasivně čekají, až „se bouřka přežene“.
Ne všechny ženy ovšem zařazujeme mezi klasická křehká stvoření. Ukazuje se, že i kdyby se mohla tělesně vzepřít, mnohá tak neučiní. Proto se zcela správně můžeme domnívat, že ve hře se nacházejí významné psychologické aspekty. Lidé mimo nerovnovážný svazek dvou dospělých situaci nechápou, diví se, že oběť prostě neodejde atd. Žena z Ukrajiny také neodejde, dostala „poučení“ a „výbavu“ v původní rodině, a tak probíhající dění chápe, jako „že je vše v pořádku, tak to přece probíhalo i doma, mezi rodiči“. Konečně, i na některých českých dětech, hlavně na chlapcích je vidět, jak nevhodně, arogantně a s fyzickou převahou se chovají ke spolužačkám a dokonce k učitelkám. Není divu, denně spatřovaný vzorec chování z domova se dříve nebo později projeví. A je vcelku jedno, jestli pochází odněkud z východu, tj. z Ukrajiny nebo se s ním seznámil jako s „úspěšným“ u nás v Čechách či na Moravě. Obrazy a dopady jsou díky záslužnému úsilí vědců a badatelů známy. Zbývá se pustit do ozdravného díla. Kde začneme?
