Článek
Jistě jste již slyšeli, jak někdo hádá budoucnost pomocí různých dějů a předmětů, třeba z kávové sedliny, jiní si berou na pomoc lidskou dlaň, křišťálovou kouli, čísla atd. Vědci dobře vědí, že nejde o prověřené postupy, nelze na ně uplatnit vědecká kritéria, a proto se na ně nelze spolehnout, ale občasná náhodná shoda samozřejmě není vyloučena. Například že někde spadne obraz a jinde zemře člověk.
Kdo si přečetl a zapamatoval titulek, případně k němu nyní na moment skočil očima, asi bude usuzovat, že podám návod, jak by se dalo zjistit, co bude v dalších měsících a letech, pomocí pískoviště. Nebo snad jen písku? Kolik ho tam je? Jakou má barvu? Jaké můžeme vidět tvary? Jak dlouho bábovka vydrží? Co znamená, je-li tvar hezky uhlazen? Kolik a jak velkých prasklin se vytvoří? Jak moc práší? Lesknou se v něm „zlatá“ zrníčka? Dostane se nám snadno mezi zuby? Vidíme, že fantazii se rozebíhají kolečka. Já mám na mysli jiný směr. Pískoviště ale nadále zůstává v důležité roli. A více jasno si zjednáme v dalších větách. K lepšímu pochopení nám poslouží přiblížení scény, jak tam dění vypadá. Jako herci na ní vystupují děti a většinou také rodiče. Ještě přisunu jeden významný poznatek - kdo se narodil o dost dříve, bude si pamatovat, že kdysi se na uvedeném místě matky a otcové také vyskytovali - avšak v daleko nižším počtu než dnes.
Pozorovatel zasedne poblíž a bedlivě sleduje dění. Po chvíli začnou vystupovat určité vzorce chování, z nichž se může hodně dozvědět, ať již bude uvažovat o podobě procesů v konkrétní rodině, třeba v oblasti plnění úkolů, řešení problémů a dosahování cílů. Leccos pozná kolem kázně a poslušnosti, rovněž z rozvíjení mezilidských vztahů, jak dítě vedou životem atd. Jako typické konkrétní příklady nám poslouží věty zákonných zástupců v podobě - „půjč chlapečkovi kyblíček, vidíš, že žádný nemá a chce ho“ a protikladná verze „samozřejmě mu kyblíček nepůjčuj, je tvůj a on si měl přinést svůj“. O něco později slyšíme - „nesmíš holčičce bořit bábovičky, dalo jí to hodně práce“ oproti více si méně uvědomované nevšímavosti. Je přece snazší se upřeně dívat na displej a občas zpod sklopených víček mezi řasami sledovat probíhající procesy. Analogií je chování v prostředcích MHD, kde zazní věta - „vidíš, tam je poslední volná sedačka, rychle tam utíkej a obsaď si ji“ a „nejdřív si sednou starší, ty počkáš, když tak zůstaneš stát“. Pokaždé se jedná o výpověď o konkrétním člověku a rodině a o jejím vnitřním uspořádání a o uplatňovaných zásadách.
Bylo by užitečné si připomenout větší či menší shody a naopak rozdíly mezi jednotlivými druhy chování - přirozené, slušné, zdvořilé, vhodné, nevhodné a normální atd. Nebudu zabíhat do detailů. Byly zveřejněny na jiném místě a zde by zbytečně zabíraly prostor. Jen připomenu, že s něčím se člověk narodí a něco musí zjistit, osvojit si, natrénovat, udržovat a praktikovat. I proto se mluví o určité úrovni sebe/regulace a o vlivech sociálního okolí, tj. do jaké míry ne/má a ne/musí jedinec brát ohled na jiné osoby při uspokojování svých potřeb a dosahování svých cílů. Ne vždy je možné podat jednoznačný recept.
V závěru bych rád připomněl, že prognóza z pískoviště skutečně může vzniknout. Dokonce bych jí dal vyšší váhu než prvkům uvedeným v prvním odstavci. Podkladem jsou mnohá zjištění odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí. Jestliže si někteří vedoucí počínali ve svých funkcích dost arogantně a bezohledně, podařilo se vysledovat jisté souvislosti právě s chováním mezi vrstevníky v nízkém věku. Vůbec netvrdím, že by rodiče měli své potomky stále okřikovat a kontrolovat. Myslím, že na dřívější metodě „řádně poučit, vypustit ven a občas zkontrolovat“ něco je. Minimálně lepší výsledky v chování dětí.
