Článek
Nedávno jsem zaslechl názor známé komentátorky, že současná obtížná doba nejvíce doléhá na nejchudší obyvatele. Zřejmě nezbývá než souhlasit. Dále uvedla, že největší dopad míří na jejich děti. Chudí rodiče jim nejsou schopni zajistit důstojné bydlení, dostatek jídla a další věci, které jsou vcelku přísně sledovány příslušnými orgány. A tady se blížíme k nadpisu. Z rádia se ozvalo, že děti by neměly pykat za chudobu. Rovněž zde můžeme připojit jasný souhlas jako výše? Podívejme se na několik podkladů, abychom se mohli lépe rozhodnout.
Začal bych sportovní analogií. Představme si, že závodu v běhu se zúčastní dvacítka běžců. Je jasné, že každý chce vyhrát. Ve skutečnosti na vítězství a medaile může myslet jenom pár z nich. Nicméně není vyloučeno, že se může objevit nečekaný vítěz. Vícekrát jsme byli ne/přímými svědky překvapivého triumfu. Nebudu zde rozebírat, že v části sportů lze výsledky předvídat o něco snadněji. Jako konkrétní příklad by nám posloužil souboj mezi velmi dobrým a slabším celkem v kopané a zároveň na opačné straně závod jednotlivců v biatlonu. Kdo se aspoň trochu vyzná, bude vědět, o čem se vede řeč.
Nyní je čas se podívat na souvislosti chudých dětí se sportovní analogií. V rádiu zaznělo, že by měly obdržet pomoc. Nic proti ní nemám. Osobně bych ji podmínil snahou místo pasivity s nataženou rukou, jak se běžně děje. Ještě dříve by se měla ověřit podoba dějství v rodině. Mají málo finančních prostředků proto, že vůbec nepracují? Že využívají a spíše zneužívají státní dávky na pořizování návykových látek? Že rodiče neposílají svoje děti školy? Sám jsem si vyslechl více příběhů, jak společně pospávali do druhé půlky dopoledne. Po probuzení dospěli ke „zralému“ rozhodnutí, že se už dítěti nevyplatí oblékat a jít do školy. Doma směrem ke škole taktéž neudělali nic. Pak se blížíme k vyjádření, že leckdo se do chudoby dostává vlastní vinou. A ostatní to za něj mají řešit? Chápu, že někdo může školní instituci vidět jako málo účinnou, se slabým přínosem a dokonce jako zbytečnou. Ale povinnost je povinnost!
Ano, právě, na druhé straně máme platný zákon, jehož plnění by se neměl nikdo vyhýbat. Zejména ne chudí rodiče. Oni nesou osobní odpovědnost za sebe a za svoje potomky. Jestliže už nepracuji ve prospěch sebe, rodiny a státu, tak bych měl alespoň projevit dobrou vůli a snahu a udělat, co je možné učinit bezplatně. Jestliže neudělám nic, musím nést dopady a pykat. Pokud komentátorka horovala za pomoc, nabízím srovnání se sportovci. Kdo ve zmíněném závodu skončil třeba na šestnáctém místě, tak aby netrpěl a nepykal za předchozí dobu a svou nízkou úroveň, tak mu medaili a odměnu předáme rovněž - bez ohledu na dosažený výsledek. Zdá se vám postup plně v pořádku? Jestliže se tak bude dít, jaký motiv mají pro svoji snahu a práci a pro orientaci na výkon a plnění úkolů lepší a pracovitější jedinci? Ať již jsou žáky či sportovci? Co kdyby se jim zachtělo se válet doma a čekat, až jim někdo od státu přijde pomoci, aby nepykali? Myslím, že se jedná o dobrý námět do diskuse. Předpokládám tu trochu třaskaviny.
V závěru zdůrazním, že nejsem a neútočím proti nikomu. Mělo by se postupovat spravedlivě, i když ideální podoby nikdy nedosáhneme. Kromě pomoci chudým, která má existovat, mysleme současně též na životní pozice, motivy, plány, vize, touhy a cíle jedinců a skupin, jimž nikdo nepomáhá, nikoho ani nenapadne jim pomáhat, naopak jsou nuceni si se vším pomoci a poradit sami. Část z nich má tak vysokou hrdost, že by pomoc ani nepřijali. Projevují hrdost na svou soběstačnost a pracovitost. Mají snad být trestáni za svůj odpovědný přístup a mají se mít skoro stejně jako osoby, které se nesnažily a nepracují a často práci ani neshánějí? A co děti? Pokusme se více zamyslet nad pojmem - morální chování.
