Článek
Nedávno zde popsala jistá autorka svoje zkušenosti. Moje jsou dost podobné. Část dětí roste směrem, že si klidně budou chodit na červeného panáčka, protože se jim prostě chce. A čekají, že jim bude vyhověno, že budou respektovány! Proč by měly někoho poslechnout?
Docela marně je paní učitelka upozorňuje, že během pěšího přesunu ze školy třeba do muzea a zpět nebudou mít v rukou mobilní telefony. Poté mírně ustoupí a zdůrazní, že při chůzi přes přechod pro chodce nebudou koukat na displej. Neposlechnou. Leckteří dospělí si nyní řeknou, že je slabá a neumí si zjednat respekt! Nikoli. Sklízí dopady výchovy, kterou prve vedli, vlastně spíše nevedli jejich rodiče. Přesně, jak uvedla paní - místo vzývané respektující výchovy provozují spíše žádnou. Jenže od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí máme k dispozici informační podklady, že i nevýchova je výchova. Podobně jako když si někdo myslí, že nekomunikuje, když nemluví! Omyl, cosi přece sděluje!
Předložím čerstvý zážitek. Představme si blízké okolí u hotelového bazénu. Není velký, a tak nebude divu, že případný hlasitý hovor se kolem něj bude hodně rozléhat. Pokud by si v něm někdo chtěl trochu zařádit, spustí docela slušné vlnobití. Musím dopřesnit, že hotel patří do řady wellness, takže sem lidé přijíždějí především, aby se tu uklidnili a odpočinuli si. Jenže zrovna v onu chvíli narazili na trojici dětí, z nichž jedno asi chodilo ještě do MŠ a další dvě mohly být někde uprostřed docházky na první stupeň. Babička si lebedí vedle ve vířivce a bočně děti a jejich dovádění sleduje. Vidí, že skáčou šipky a cákají do všech stran. Dospělým se špatně plave a vadí jim hluk. Zpočátku se na děti drobet usmívali, ale úsměvy se poměrně brzo vytrácejí a objevují se vrásky a nechuť ve tvářích. Nikdo nechce zasáhnout. Následuje další hlučný skok. Babička řekne „neskákejte“, ale hlas zanikne ve vřavě dětí a šplouchání vody, poté varovně zvedne prst. Vykonala vše? Jistěže že nikoli. Také se nic nemění. U dětí…
Rozhodl jsem se chránit si svůj osobní prostor. Vnímám ho tak, že nikdo nebude skákat do vody aspoň pár decimetrů přede mnou. Zastavil jsem u dětí a upozornil je, že se tu neskáče. Moc se jim nechtělo. Za chvíli se rozhodly testovat moji pevnost. Pochopitelně nepochodily. Vykonal jsem u nich druhou zastávku a důrazně jsem jim sdělil, ať se obrátí na příslušnou stěnu místnosti, kde je zavěšena signální tabulka ve formě piktogramu „zákaz skákání“. Odeslal jsem je tam, aby si ji pořádně prohlédly. Pokud ji nepochopí, tak podám patřičné vysvětlení.
Kromě cedule sledovaly také babičku. Nic neříkala. Kdyby nesouhlasila s mým postupem, měl jsem v zásobě jasné argumenty. Za prvé - respekt bude mít nejen její vnouče, ale zrovna tak ho požaduji i já. A rovněž ostatní dospělí zde. Za druhé - nikdo nezrušil jednu verzi definice svobody - moje končí tam, kde začíná svoboda druhé osoby. A přesně platí také naopak. Za třetí - je potřebné a spíše nutné vidět dopředu. Tak si dnešní rodiče nepočínají. Výjimečně.
Co chci sdělit? Pokud je nepřipraví, rozuměj nevysvětlí, nenaučí a nevytrénují včas, jak bude chování dětí vypadat za jeden, tři, pět či sedm roků? Příslušníci pedagogického sboru vidí jako každodenní záležitost právě nerespekt dětí, neúctu, neukázněnost, neposlušnost, odmítání plnění úkolů, nesoustředěnost a řadu jiných nedobrých projevů. Rozhodně má vliv také jejich autorita, profesní úroveň, přístup aj. Avšak základ je jasně v rodině. Kdyby rodiče uplatňovali uvedené a na ně navazující zásady, ve vlastním zájmu a v zájmu svých dětí odložili alespoň na poloviční čas své placaté elektronické kamarády, skutečně se dětem věnovali, dosáhnou, že zvládnou základy do třech, maximálně čtyřech let věku. Něco se dítě doučí v MŠ, kde žel jasně vidíme, kdo bude problémový ve škole, přesto rodiče rad personálu neuposlechnou. Dění nechají volně běžet dále. Po etapě v MŠ má dítě z velké části přijít připraveno do ZŠ, což se neděje. Je příliš respektováno. Ano, právě tak že ono samo nikoho nerespektuje. Ani nechápe, že by mělo. Nikdo mu nevysvětlil a nevedl ho. Věřím, že po dnešku máme jasné řešení.
PS 1: Co může dospělý ve škole odpovědět matce tzv. silně zlobivého druháka, která se bezelstně přizná - „my jsme doposud nic neudělali, to je asi chyba, že?“… Bez komentáře!
PS 2: Babička tzv. prekérní situaci vyřešila následovně: řekla vnoučatům, že za chvíli budou končit, pozve je na oběd do konkrétní provozovny rychlého občerstvení a tam jim koupí, co budou chtít! Výborná odměna a náplast. Jistě nemusím psát, jaký vzkaz děti obdržely!
