Článek
Nadpis se drobně inspiroval ve známé komické scénce, kdy si jistý popleta kupuje lístek na představení do kina a ne zcela se mu daří vysvětlit svůj záměr. Dnes nezamíříme k pokladně kulturního stánku a před filmové plátno, ale vydáme se do míst, kam se chodíme najíst a napít.
Pokud si nyní čtoucí jedinec myslí, že budeme hodnotit skladbu a pestrost jídelních lístků, kvalitu a dostupnost stravy, podoby chování personálu, stav hygieny či míru ne/vzhlednosti prostředí, netrefil by se, avšak je nutné mu přiznat, že by se jednalo o zajímavé pojednání. Stačí se občas podívat na příslušné reportáže v našich a zahraničních médiích. Budu se snažit předložit neméně přitažlivé téma. Jak se v restauraci chovaly a chovají děti? Bude-li čas, na chvilku nahlédneme do budoucích časových etap.
Začátek „akce“ moc nadějně nevypadal. Setkaly se dvě paní, jež rozhodně nelze označit jako velmi mladé. Vypadaly nejméně na pět křížků. Nechci, aby údaj zněl jako kritika. Naopak v něm spatřuji přednost v podobě vlastnictví mnoha poznatků a zkušeností. Jak se mezi lidmi říká - kdo si počká, ten se dočká. Počkat se vyplatilo také tady a navíc pozorně poslouchat. Nejdříve zazněla stížnost na projevy dnešních dětí. Prý přijdou do hotelové restaurace a počínají si jako doma. Jestli teze platí, paní snad ani nechce vidět, jak procesy u nich doma vypadají. Neustále se pošťuchují a překřikují. Nesoustředí se na jídlo, ale zajímá je především dění kolem nich, k němuž se hlasitě vyjadřují. O vhodnosti slovní produkce se nedá mluvit. A ukazují prsty na lidi kolem sebe. Většina rodičů nic nedělá. Ani když se dítě uprostřed jídla sesune ze židle a zabydlí se pod stolem či tam najde únikovou cestu z místa stolování.
Nemluvě o „nehodách“, kdy jim něco spadne na ubrus, a dokonce na zem. Nejčastěji je prý nechají ležet bez dalšího všimnutí, případně zbytky zakopnou pod vedlejší stůl. Matky a otcové maximálně pozdvihnou obočí. Poslední skupina upřeně hledí na displeje. No - aspoň prý tolik nezlobí. Jde přece o úspěšnější verzi, než aby děcko povykovalo a házelo věcmi kolem sebe, mj. i na cizí stoly. Nejde o výmysl. Kolegyně děj spatřila na vlastní oči. A opakovaně! Matka sedící vedle - a nic! Žádná reakce.
A obrazy doby minulé? Jak se dotyčná paní vyjádřila ke své osobě - „za nás se jinak muselo poslouchat“, naslouchající žena souhlasně pokyvuje hlavou. Dobře si prý vzpomíná. A vypravěčka hned pokračuje - „seděla jsem potichu jako puťka a pomalu jsem se neodvážila podívat doleva či doprava“. Když přinesli jídlo, nikterak se slovně neprojevovala. Jejím úkolem bylo vzorně sedět, moc se nehýbat a všechno pěkně sníst. Poděkování nebylo povinné, ale očekávalo se. Slůvka díků měla následovat nejpozději po dotazu dospělých „tak co, chutnalo ti?“, což mělo statut nápovědy, pokud by si dítě nemohlo vzpomenout, co se sluší a patří. Vyjádřit nesouhlas snad ani nešlo. Ještě připomíná požadavky jako moc neklapat příborem o talíř, hledět na něj a na jídlo a nikoli někam jinam, napít se až na konec atd.
A co budoucnost? Čeho bychom se v ní mohli nadít? Je naděje na zlepšení situace? Možná. Jak ale ono lepší může vypadat? Pouze se sníží aktivita v používání neslušných slov? Budou vidět kladné posuny v chování dětí? Podaří se splnit současný rodičovský úkol, aby se jejich děti měly lépe než oni? Přijde-li více krizí za sebou, jako se děje v současnosti, jedná se o legitimní cíl? Budeme naopak rádi, že „jsme rádi“? Budou si děti počínat ještě „volněji“ a „svobodněji“? A co jejich rodiče? Odváží se jim nastavit hranice a vyžadovat jejich dodržování? Proč se pak kolem srocuje tolik dohadů a nejasností? Pravidla jsou přece známa.
Vidíme, že restaurace včera, dnes a zítra - myšleno v mírně nadneseném tónu - tvoří docela aktuální problém. A mohou vystupovat jako dobré téma k debatě mezi dětmi a jejich rodiči.
