Článek
Rodiče mají někdy se svými dětmi problém. Pokud bychom uvažovali o nízkém věku potomků, nebudeme se příliš divit. Klubání zubů, potíže se spaním, odmítání jídla, vztekání se na veřejnosti, naučit se na nočník, zavazovat tkaničky, nástup do MŠ a zvykání na jiné děti a náraz na infekce, počátek doby povinné školní docházky atd. Ale na jaké jevy a procesy můžeme narazit ve vyšším věku? Pochopitelně jich může být hodně. Proto si dovolme aspoň menší ochutnávku. Pro někoho patrně půjde o překvapení, kam se lidé dostanou a jak velmi vypjaté děje se občas ukazují.
Dnes bych předložil dva konkrétní příklady. Uvidíme, zda se k něčemu dostaneme. Jako první se představí muž, kterému je pár měsíců po padesátce. Mimochodem - měl tolik práce, že si jubileum ani moc nepřipomínal. Řadil se totiž mezi jedince s názorem - „každé další narozeniny mi říkají, že jsem zestárnul, a tak je lepší si je nepřipomínat, natož oslavovat“. Měl jedinou dceru, navíc o ni částečně přišel vlivem rozvodu. Vídal ji pouze občas. Snažil se, aby jejich vztah zcela nezanikl. Klopotná cesta plná všelijakých zákrut a rizik.
Pak se slečna dostala nad dvacet roků a osamostatnila se ve smyslu, že se odstěhovala a své rodiče již takřka nepotřebovala, myšleno hlavně po finanční stránce. Nyní je jí dvacet šest a měla se u něj na pár dní zastavit. Po delší řadě měsíců. Jak setkání dopadne? Docela se ho obával. Jak se bude mladá žena vyslovovat o minulém období? Co jestli vyrobil dost chyb? Podrobí ho kritice? Vlivem nadbytku práce na ni míval málo času. Poslední dobou si svoje tehdejší přístupy vyčítá stále více. Má pocit, že v důležitých obdobích a situacích jí nebyl na blízku a k dispozici. Má vůbec morální právo jí něco říkat? Když se mu cosi nebude líbit, měl by se vyslovit? Je sice nadále otcem, avšak nepovažuje se za dost dobrého a kompetentního. Jak jen návštěva dopadne? Co jestli skončí neočekávaně brzo? Třeba rozzlobením dcery?
Ve druhém příběhu bude atmosféra napjatější. Co je k vidění a ke slyšení? Mezi postarší matkou a její dcerou, která má asi tak deset patnáct roků před odchodem do důchodu, leckdy prolétají jiskry. Důvodů se ukazuje několik. Jednak si matka myslí, že může skoro kdykoli dceři zasahovat do života. Navíc se často děje prostřednictvím dost kritických připomínek. Zasvěcení se dokonce vyjadřují ve smyslu, že se k dceři chová dost necitlivě až bezohledně. Jednak tu máme ne zrovna vhodné reakce ze strany dcery. Kdysi si vytrpěla jistý typ výchovy, který není se současností moc slučitelný. Myslím na dnešní styl rodičů, aby se jejich děti měly hezky, totiž co nejlépe, tj. maximálně je chránit, neúkolovat a nestresovat atd. Ona dostávala jinou nakládačku, mívala početné úkoly a povinnosti, s jejichž plněním náročná matka málokdy bývala spokojena. Jiným typem velmi třecí plochy je způsob výchovy potomků. Dcera nedělá skoro nic dobře, jak se má. Ovšem zásadní dotaz zní - existuje jasný předpis?
V neposlední řadě platí, že zde silnou roli hrají finanční prostředky. Zmíněný úsek nebudu detailně popisovat, abych je neztotožnil. Pouze dodám, že mezi nimi cosi sedí jako těžký tmavý mrak, který obě strany obtěžuje. Jednu z nich znatelně silněji, z čehož logicky plynou nepříjemné pocity. Vše se pak odráží do občasných setkání, jimž vládne nervozita, obavy, strach, nevraživost, nedostatek či spíše absence empatie a soucitu atd. Například zde visí závažná otázka - jak se dcera zachová, až se povážlivě sníží matčina schopnost sebeobsluhy?
Co by napadlo nezávislého pozorovatele? Zdá se, že by se zúčastnění dospělí měli zajímat o nápravu vztahů a kupříkladu o svou účast v terapii. Konečně, sama matka ve chvílích, kdy je vyčerpaná a rozzlobená a tolik se nekontroluje, občas říká něco o bláznivé rodině. Zpravidla sem přidá slova a obraty, které tady není možné zveřejnit.
