Článek
Senioři bezesporu patří k diskutovaným skupinám obyvatel naší země. Vlastně nejen naší. Měl jsem možnost se blíže seznámit se stavy a tendencemi ve zvyšování věku populace v různých zemích na několika světadílech. Příslušní odborníci na stránkách věhlasného časopisu porovnávali podoby a křivky demografického vývoje a snažili se z nich vyčíst zajímavé údaje a souvislosti. A dosáhli úspěchu, neboť dobře věděli, jak si mají počínat a jaké metody zvolit. Mezi zásadní potíže u části států patří stárnutí obyvatelstva. Zejména proto se senioři „dostávají do řečí“. Pojďme se jim na chvíli věnovat.
Vynechám aktuální podobu dohadů a pří, zda jim má být přidáváno více nebo méně. Myslím na úrovni tzv. vysoké politiky. Do hlav politiků nevidíme a možná bude lépe tam ani nekoukat. Raději se podíváme na praktické spojitosti. Ukazuje se tu hned několik typů postupů, které asi nemůžeme označit za zcela spravedlivé. Kupříkladu se hodně hovoří, že by senioři měli mít co nejnižší penze. Stát má ušetřit. Jde jistě o bohulibý zámysl, ale s ním se měly úspěšně vyrovnat všechny dosavadní vlády. Až na výjimky tak neučinila patrně žádná. Pouze řeči…
Nelze opomenout argument, jestli mají jejich současné a budoucí příjmy hodně klesnout, když předtím desítky let pravidelně docházeli do práce a snažili se poctivě pracovat pro stát. Aspoň drtivá většina. Neměli úhybné manévry. Pravda, nemuselo se pokaždé jednat jen o ušlechtilost a uvědomělost, neboť jsme měli určitý typ veřejného mínění a navíc nad nimi „bděl“ zákon o příživnictví. Výsledek ve formě docházky a odvedené práce je neoddiskutovatelný. Nyní mají žít v nadměrné „skromnosti“, abych se vyhnul slovům jako bída, nouze a chudoba? Zde si povšimněme, jak kdo a kdy s nimi nakládá. Ať již jde o tzv. obyčejné občany, nebo o politiky. Kdo komu může věřit? Kdo jak myslí svá slova?
Měli bychom vědět, že existují určité hranice. Obvykle se spočítají celkové příjmy seniorů, obsahy spotřebitelských košů, přehled nákupních potřeb atd. Kdo zná aspoň základy statistiky, ví, že se dospěje k velmi nepřesnému číslu. Podobně jako u průměrného platu v ČR. Tady je nutné podotknout, že jako chudý se může cítit jedinec, který dříve žil poněkud rozmařile, trochu nad poměry, nemyslel na zadní kolečka a dopřával si. Je nabíledni, že má-li se uskromnit, nebude změnu k horšímu prožívat kladně a s radostí.
Jiným problematickým bodem je, zda se má přidávat hlavně osobám, které jsou hluboko pod průměrem. Tendenci jim přilepšit lze jistě pochopit. Kráčí o špatné jedince? Chodili do zaměstnání, vydělávali, odváděli daně a neměli by proto skončit na ulici a jinde. Anebo doma, leč v chladném bytě a o chlebu a vodě. Ale na druhé straně nepochybně existuje reálný důvod pro jejich nízkou penzi. V orientaci nám pomohou následující otázky. Zavinili si svůj stav sami? Je skutečně nízký až bídný? Nebo se pouze jedná o jejich pocit? Srovnávají se jen s bohatými? Proč se nepodívají i opačným směrem? A pokračujeme ve vyptávání dále. Dotazy nebudou zrovna příjemné.
Málo se ve škole učili? Podcenili profesní přípravu? Během ZŠ a SŠ se poflakovali a nevyvíjeli odpovídající úsilí? Pracovali později po škole načerno? Často se ocitli v evidenci místně příslušného ÚP? Pokud v ní už byli zapsáni, nevyvíjeli patřičnou snahu, aby si novou práci našli? Když ji získali, snažili se ji udržet? Nebo se dokonce chovali tak, aby při pohovoru „propadli“? Já sám jsem uvedené typy „žadatelů a žadatelek“ o práci měl možnost poznat zblízka. Současně též jejich praktické postupy, které by bylo možné a správné nazvat jako finty. Zde postupovali velmi tvořivě a vynalézavě. Ale pracovat „nemohli“. Tak mohou znít všetečné otázky, které nám přinese aspoň dílčí využití metody kritického myšlení. Výčet se nebude tvářit jako úplný a dokonalý.
Jaké lze vydat konstatování? Se zvýšenou pravděpodobností si leccos způsobili sami. Mají je snad snaživější, poctivější, odpovědnější a pracovitější dotovat? Vždyť sami leckdy moc nemají. Zejména pokud je svírají zvýšené náklady na bydlení, energie a potraviny. O oblasti zdravotnictví ani nemluvě. Asi budou mít oprávněný pocit, že by za svoji vyšší úroveň mohli být potrestáni. Svoje vrstevníky, kteří se tehdy moc nesnažili, klidně - a možná spíše s napětím a se zlobou - budou vnímat jako příživníky na svých předchozích úspěších. Kdo by se rád vzdával nabytých statků a výhod?
Všimněme si, jak silně bude ve stanoviscích záležet na faktu, kdo konkrétně do jaké skupiny patří, ať již má být ne/přímým „dodavatelem“ či „odběratelem“ důchodu a státních dávek. Lomítko jsem použil k rozlišení věkového prvku. Pak se stává, že více dnes vydělávající osoby v mladším a středním věku bohatěji dotují předchozí méně úspěšné pracovníky, kteří dnes pobírají nízké důchody. Vědí o dané souvislosti? Pokud nikoli, jaké budou mít pocity a jak se budou chovat po „prozrazení“, tj. zvědomění si spojení procesů? Kdo naopak dnes vydělává málo, má nějaký motiv, aby pracoval a nashromáždil pro sebe a pro stát větší balík peněz? Lze se dohadovat, že kdyby mu věcně sdělili fakt, jak bude s penězi naloženo, možná by přestal pracovat docela a jen natáhl ruku.
Právě zmíněný mechanismus je velmi dobře znám. Jako činí mnozí tzv. potřební občané. Však o nich hodně víme - berou dávky a dělat s nejvyšší pravděpodobností nikdy nebudou. Obecně lze potvrdit, že každý chce brát, dostávat a mít co nejvíce. Tak zní jasný důvod, abychom zamyšlení nad osobní odpovědností brali velmi vážně a začali se zde více snažit. Nejlépe všichni. Výchovou dětí v rodině počínaje, systémem ve škole pokračuje a v běžném životě a práci konče. Proč by měl stát zachraňovat někoho, kdo si evidentně škodí? „Vzorem“ nám budiž kuřák, který si poškodil zdraví, zkolaboval, náš zdravotnický systém ho zachrání, ale on pokračuje v ničení organismu dále. A ostatní jeho uzdravování platí. Zdá se vám, že je tu proces nastaven spravedlivě? Proč poté nejsou odměňováni špatní a bourající řidiči? Místo malusů by jim měly patřit bonusy, ne? Jaká se zde nachází logika?
Má-li být dosavadní výklad ještě zkomplikován, představme si, že některý ze seniorů má před sebou kupříkladu pět roků doplácení hypotéky. Je jasné, že jeho osobní finanční situace bude složitější. Má proto dostat od státu více, poněvadž si nemůže tzv. vyskakovat? Rozhodně ne. Vstup do hypotéky je jeho osobní věcí a rozhodnutím. Vy snad budete připlácet sousedovi na nové drahé auto? Rozhodně ne. Jiný senior holduje v dost široké míře návykovým látkám, a proto mu zbývá méně peněz na nákup potravin, úhradu nájmu a jednotlivých druhů energií. Též on si má žádat o zvýšení příjmů? Rozhodně ne. Nechť si zkrotí svoje choutky, tendence a závislosti a zákonitě mu zůstane více peněz. Jen dodám, že hezky se hovoří a píše, ale obtížně vykoná. Souhlas naprostý. Přesto by stát neměl ustupovat, neboť tak vychovává generace pasivních, nesnaživých a závislých jedinců bez úsilí - a hlavně bez patřičné osobní odpovědnosti.
A jak se máme dívat na jedince, kteří bydlí v nadstandardním objektu, za který jsou nuceni více zaplatit? Mají oni obdržet od státu, tj. od nás všech, peníze, aby mohli nadále tak dobře a hezky bydlet? Možná se zasloužili dřívější prací a výdělky z ní. Tak zní minulost. Dnes je dnes. Jistě by bylo věcně správné, aby se v souladu se svými možnostmi přestěhovali do skromnějšího příbytku, pokud drahý vlastními silami neutáhnou. Viz výše sousedovo auto. Podobně jako se aktivní sportovec stahuje ze scény, nedaří-li se mu držet krok se špičkou. Jeden skončí zcela a rázem. Druhý zkusí nižší soutěž. Třetí si dá přestávku a pokusí se o návrat po čase. Je možné, proveditelné a správné podobný či dokonce stejný systém aplikovat do dnes řešené oblasti seniorů? Našlo by se pár dalších konkrétních příkladů, které by se sem hodily a složitost úseku života seniorů dokumentovaly a potvrdily.
