Článek
Jak jsem nedávno naznačil a přislíbil, vracím se k tématu skonu člověka / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-velke-dilema-po-smrti-mladeho-muze-a-stupen-litosti-215917 /. I když se lidé obvykle úseku smrti a komunikaci o ní vyhýbají, neměli by tak činit. Mělo by jít o součást jejich působení a chování a celkové životní pouti. Vždyť o tolika věcech přemýšlejí, diskutují a hodnotí je, často dny, týdny i roky dopředu a dozadu. Smrt ale ponechávají bokem. Jako velké tabu. Takže debatujme! Ano, lehce se řekne a napíše, obtížně se vykoná. Tady můžeme souhlasit. Co se zde odehrává? Oč je možné a užitečné se obohatit?
Důvod zdráhavosti a uhýbání je nasnadě - běží o dost emocionální zážitek, který se v podstatě každého jedince nějak osobně dotýká. Více či méně. Stačí vzpomenout na konkrétní příklady, kdy malému dítěti zemře někdo z prarodičů. Bylo na zmíněnou osobu zvyklé, hodně pro něj znamenala, zejména když rodiče museli chodit do práce, která netrvá krátce a klade na ně zvýšené nároky. I přes jisté změny ve společnosti babičky a dědečkové nadále sehrávají významnou roli v životě vnoučat. Někdy až docela zásadní. Ztráta pak bývá velká. Nemluvě, když se tak stane s některým z rodičů. Pak nastává samostatná a velmi smutná kapitola.
O kus dále najdeme rodiny, kde zemřel dospělý ve spojitosti s dopravní nehodou. Horší verzí je, pokud jezdil opatrně a dbal na dodržování stanovených pravidel. Jakýkoli trest nepomůže zásadně změnit situaci. Osoba chybí. Nebo kdosi onemocněl a žel se dříve nebo později negativní prognóza naplnila. Opustil své blízké, nestal se součástí pozitivní části zdravotnických statistik, v něž nemocní a jejich blízcí doufají. A tak by se dalo pokračovat. Skoro každý by mohl doplnit své zážitky, pocity a vzpomínky. Ne všem se přirozeně bude chtít. Kdo by byl ochoten ke konfrontaci s tak velkým tématem?
Zármutek a žal bývají v části případů tak silné a ovlivňující, že se postižený jedinec přihlásí na terapii. Leckdo očekává, že se vše vyřeší a hned. Neměli by uvažovat o zázracích. Spíše půjde o běh na známou dlouhou trať. Někdy lidem pomůže, když svůj problém porovnají s někým, kde je ve viditelně obtížnější a tíživější situaci. Zkusme tady pomyslet na rodiny, jež byly postiženy vinou válečných bojů, ať již máme na mysli dění na Ukrajině, události v pásmu Gazy a kdekoli jinde na světě. Nemluvě o dopadech živelních katastrof, jak nám o nich předkládají denně informace média všeho druhu. U nich až na výjimky bývá problém, že k nim došlo dost daleko. Od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí máme k dispozici poznání, že se vzdáleností klesá jejich dopad a ohlas. Přesto bychom se o nějaký díl pochopení mohli pokusit. Především ve vlastním zájmu.
Proč je komunikace tak složitá a proč od ní míříme pryč a nechceme nic slyšet? Z výzkumů pochází řada zajímavých podkladů a poznatků, které by rozhodně neměly zapadnout. Třeba jak lidé věří v mýtus o nesmrtelnosti a jak jsou přesvědčeni, že jim se nemůže nic stát. Stačí se zeptat někoho ze starších, jak se jejich život vyvíjel a co vše za potíže, trampoty, zranění a nemoci je potkalo. A jak se několikrát ocitli blízko u smrti. Leckoho uvedený typ událostí a zážitků poučil, zklidnil a upravil mu tempo a směr bytí. Někteří jedinci jsou však nepoučitelní a občas hazardují. Žel do průšvihu někdy dostanou někoho, kdo jinak hranice a pravidla dodržuje. Zde už bychom se dostali do morálních poloh. Už chápete, proč se tu vyplatí přemýšlet, nebránit se a nebát se? Kdo učiní prospěšné kroky, sezná, že konal správně. Bude připraven!
