Článek
Peníze jsou bezesporu pro každého důležité. Takřka vytrvale jsou s nimi trampoty. Kdo jich má málo, obává se, že se mu nepodaří splatit včas všechny pohledávky a různé dlužné částky vůči jednotlivcům a institucím a dopřát sobě a ostatním v rodině, co by chtěli. Od jídla přes oblečení až po výlety a dovolené. Kdo jich má relativně hodně, zachce se mu jich mít ještě více. Jak se správně v jedné lidové moudrosti praví - s jídlem roste chuť. Průměrní jsou chvíli rádi, že mají více než „horší“, ale častěji závistivě pokukují po bohatších. A velmi bohatí jim bývají trnem v oku. Učitelé by neměli být výjimkou. Přesto zde na určité zvláštnosti narazíme. O jaké se jedná?
Především jsou součástí tarifikačního platového systému, což je výhodné i nevýhodné zároveň a záleží na úhlu pohledu. Jedním z konstatování je, že za zvýšený a jindy za mimořádný výkon se jim nedostává odpovídajícího / zvýšeného / finančního ohodnocení. Na druhé straně i za poměrně špatný výkon se může dočkat velmi dobré výplaty. Charakteristickým rysem je pravidelnost a spolehlivost plateb na rozdíl od řady soukromých firem. Leckterý učitel kritizuje skutečnost, že jeho příjem je malý. Měl by si však uvědomit, že velkou předností bytí v systému školství je, že ho vůbec má a dostane. S jakou chutí by se pedagogům chodilo do školy, učilo a objasňovalo každý den dětem, jak je život v současné společnosti krásný, zajímavý a inspirativní, kdyby nedostali měsíc, dva a možná i více výplatu? Jejich postavení a zkušenosti s některými zaměstnanci soukromé sféry je téměř nesrovnatelné. Uplatňuje se tak do určité míry další lidové pořekadlo ve smyslu, že lepší je vrabec v hrsti než holub na střeše.
Je i jiná stránka věci - proč by se měl učitel snažit za tak málo peněz? Vždyť nezáleží až tolik na jeho schopnostech, tvořivosti, improvizaci, zápalu, ale na době, jak dlouho učí. Podle ní má plat, neboť je zařazen do příslušného časového tarifního pásma. Navíc ne vždy ti šikovnější, nápaditější a pokrokovější jsou mezi ostatními kolegy vítáni, protože čeří hladinu a rozrušují jejich klid a léty ustálený stereotyp. Rušitelé prostě nejsou potřební. Nejen ve škole. Schopní odcházejí pryč, aby jinde více vydělali a lépe uživili sebe a své rodiny. Nezřídka se tak státu nevracejí prostředky, které do jejich několikaleté odborné přípravy investoval. Jak by se mimochodem dalo dívat na nápad smluvních časových závazků? Třeba za absolvování VŠ působit 10 let povinně na škole? Leckomu by se opatření nelíbilo, ale věcný pohled je, že stát by konečně aspoň někde ukázal snahu hospodařit efektivně.
Jiní sice ve školství zůstávají, ale hledají různé cesty a možnosti přivýdělku, k němuž se ještě dostaneme samostatně. Při finančních úvahách bychom neměli zapomenout ani na následující rozměr. Není sice příliš častý, avšak je rozhodně dobré o něm vědět. Peníze jsou pro každého učitele jistě důležité, ale najdeme naštěstí i jedince, pro něž větší cenu má poskytnutý prostor a možnost vyučovat podle vlastních představ. Právě uvedený směr je žádoucí podporovat, tak by měl vypadat styl především na víceletých gymnáziích, kam se dostanou / snad / nejtalentovanější děti. Snahou by se mělo stát, aby vyučující vystupovali nejen jako studnice poznání, ale působili i jako výrazný příspěvek k formování osobnosti, k výchově, osobnímu růstu a k socializaci. Zdá se, že k naznačené metě je ještě příliš daleká cesta. Kromě pár výjimek. Mnozí učitelé berou své pocity a platy příliš vážně a osobně. Než aby se starali o vlastní přístup k věci, rozvíjení osobnosti žáků, naplňovali osnovy tvořivým a osobitým stylem, více pozornosti věnují, jestli náhodou kolega nemá vyšší osobní ohodnocení než oni. A či ne/mělo vliv jeho vystoupení na poslední poradě. Nebo zda nějak často nenavštěvuje ředitelnu. Zatímco jiný se jí co nejvíce vyhýbá.
Možná nebude chybou napsat, že ve značné míře jde o moc, pozice, zneužívání informací, zákulisní pikle a podobné úkazy a děje. Zajímavým způsobem o nich píše D. Fontana v publikaci Psychologie ve školní praxi. Měl by se s ní zevrubně seznámit každý, kdo má co do činění se školstvím. Ať již jakkoli. Vidíme, že jde o dost složitou oblast. Proto bychom sféru školství a působení učitelů a jejich vztah k penězům neměli vnímat zjednodušeně.
