Článek
Ano, leckdy se tak situace opravdu vyvíjí. Místo pobytu dětí se stává kolbištěm boje o moc a vliv. Kdo by měl mít tzv. větší pravdu? Rodič, který má výchovu na starost a má za ni podle zákona plnou osobní odpovědnost? Dítě, které tam každý den žije a pracuje? A také spí? Nebo se má vyjádřit jiná osoba? A nakolik by měla komu stranit? Nebo je důležitější požadavek na její nezávislost? A jak do hry vstoupí věk?
Předkládám námět - úklid pokojíčku zkusme nevnímat jako tradiční svár, ale pokusme se ho zaměřit na významný motiv - pro koho pokojíček dítě vlastně uklízí. Pro sebe? Jak se v něm ono samo cítí? Pro rodiče? Koho je schopno a ochotno si do něj pozvat? Jde mu také o dobrou pověst? Najde v něm vše, co aktuálně potřebuje, spíše lehce nebo s většími potížemi? Je dost velký rozdíl mezi úkolem a průběžným upozorňováním až tlakem ze strany rodičů v porovnání s vlastním chtěním v něm něco změnit k lepšímu. A jinak působí ocenění a pochvala místo klasického hodnocení „bordelář/ka“.
Od odborníků na prožívání, myšlení a chování dětí jsem svého času zaslechl docela zajímavý tip. Pokojíček nemusí být vzorně uklizen vůbec, v lehčí variantě ne celý. Jak si jejich návod můžeme představit? Doporučují ho rozdělit na sektory. Nechci lacině vyvolávat vzpomínku na zanícené profesory z dnes již kultovních Básníků, ale přece jen z jejich přístupů a myšlenek můžeme něco využít. Tak například může vzniknout oddíl pro odpočinek, pro vypracování domácích úkolů, pro hraní, pro uložení věcí, pro spaní atd. Smyslem je, aby dohodnuté části byly v určitý čas připraveny pro stanovenou a lépe společně dohodnutou činnost. Osobní podíl dětí má svoje velké přednosti, zejména s rostoucím věkem. Roste jejich potřeba se na dění a na procesech podílet. Budou-li pozvány mezi autory rozhodnutí, není poté obvykle zásadní potíž, aby dohodu dodržovaly. V každém případě zde významnou roli budou hrát prvky jako pracovitost, osobní odpovědnost, kázeň, vůle, vytrvalost a formování dostatečného smyslu pro povinnost.
Na druhé straně zde od rodičů nemusí panovat cosi jako absolutní přísnost. Jestliže byly děti léta cepovány a nuceny, aby hračky byly přesně srovnány, není zárukou, že tak budou přistupovat ke všem záležitostem ve svém dospělém životě. Jedna část dá všechny dobře míněné rady a zásady na stranu a bude prožívat radost, úlevu a uspokojení, že už je nemusí dodržovat. Ne všichni. Jiní si je podrží, třeba než najdou svůj vlastní mechanismus. Určitá skupinka z nich později sama přijde k závěru, že pořádek má svoje výhody. Ale že se nemusí nic přehánět. Podobně jako s čistotou, aktivitou a s dalšími prvky a procesy. Jiní tehdejší mechanismy ještě zpřísní, ať již přímo nebo podvědomě tuší, že patří mezi skoro jediné opory a „pořádné“ věci v jejich nyní už dospělém životě. Chce se povzdechnout - chudáci jejich děti. A opravdu?
Mimochodem se jedná o docela výživné téma pro diskusi nad smyslem života. Kolik času by vlastně člověk asi tak měl strávit uklízením? Ve špíně se jistě žít dá, ale asi se nemá. Víme, že se v ní či z ní snadno vytvoří semeniště nemocí, plísní a dalších ohrožujících látek. O přitahování hmyzu všelijakého druhu ani nemluvím. Odborníci však zároveň varují právě před nadměrnou čistotou. Není přece náhodné, že jak se v posledních desetiletích lidé snaží o vyšší stupeň čistoty, že současně narůstá počet alergií kohokoli na cokoli? Znám případy, kdy „čisté“ městské děti doslova pookřály na vesnici, kde jejich prarodiče bydleli nedaleko kravína. Zápach jim jako „měšťákům“ nebyl příjemný, ale brzo si v zápalu rozmanitých a hlavně zajímavých činností zvykly. Po čtyřech týdnech se zjistilo, že původně docela silné alergické reakce jsou pryč. Situace se zlepšila. Jistě se nejednalo o použití kouzelného proutku. Mnohé je vysvětlitelné…
Možná by na sobě analogicky mohli popracovat leckteří dospělí a snížit svoje utkvělé představy o pořádku v místnosti, kterou obývají jejich děti. Rozumným pravidlem je, že jim ponechají určitou volnost na jejich teritoriu, ale bude se poměrně striktně dodržovat zásada, že nepořádek se nebude tahat a rozlézat do dalších částí bytu a/nebo domu. Jiným přístupem je do dětského hájemství nechodit! Možností je samozřejmě více, ale někde by se začít mělo a mohlo.
