Článek
Jsem si plně vědom, že v úvodní půlce titulku se jedná o spojení, které se za posledních 25 měsíců objevuje ve zvýšené frekvenci. Lze zaslechnout názory, že výskyt je až nezdravě častý. Ve sdělovacích prostředcích, ve vystoupeních politiků a v debatách mezi občany. Zdá se, že vše již bylo řečeno. Nikoli. Dovolím si předložit k úvaze pár souvislostí.
Část jsem zveřejnil v předchozích materiálech, kdy jsem popisoval, jak sem Ukrajinci přišli, v jakých žijí podmínkách, s jakými postoji se setkávají, jak se sami chovají doma, v zaměstnání, na veřejnosti, ve škole atd. Již víme, že nic není černobílé a že zde může a bude platit známá lidová moudrost - není všechno zlato, co se třpytí“. Ještě bych sem doplnil jednu její „kolegyni“ - „mluviti stříbro, mlčeti zlato“. Přece jen žijeme v době tzv. politické korektnosti, která brání se na osoby, procesy a předměty podívat věcně, rozumně, logicky a nazývat je správnými pojmy. Arabové říkají, že slovo vyřčené nechytí ani kůň nejrychlejší. Již po několik století je toto platné. A zůstane, byť by se rychlost jejich ušlechtilých ořů zvýšila. Každý si může vybrat… Vždy budou dopady.
V posledním zamyšlení se objevila úvaha, jak složitý může být pro ukrajinské občany návrat do vlasti. Prozatím byly zmíněny „pouze“ válečné škody v materiálním rozsahu a podobě. Sami víme, jak obtížně přichází člověk „domů“ po povodni. I přes svou nebezpečnost je vlastně „mírumilovná“. Navíc víme, že skončí. Ale válka? Rozbité domy, ulice, silnice, továrny, školy, ne/vybuchlá munice, šrot ze zničené bojové techniky a zbraní… A riziko infekce, třeba z raněných a mrtvých osob a zvířat.
S problémy žel ještě nejsme zdaleka na konci. Nezanedbatelné jsou „otisky“ v hlavách lidí. Kdo by se zajímal o zákonitosti války, nebude pro něj nečekaná informace, že se objevují dopady válečných traumat. Jeden je pronásledován obrazy zkázy a krutosti, jichž byl nuceným svědkem. Kupříkladu mu nedovolují se soustředit na aktuálně vykonávanou činnost. Prostě uprostřed práce přestane a civí kamsi. Sám neví kam a leckdy ani netuší, jak dlouho se to děje. Někdy absence myšlenek. Do všeho vcházejí podivné pocity.
Ani druzí nemají snadné duševní děje. Nemívají zmíněné negativní obrazce přímo v živé paměti, ale cosi v nich působí na jejich prožívání, myšlení a chování. A většinou nejde o nic příjemného - pro ně ani pro okolí. Třetí by mohli dodat, že kromě nehezkých prožili i docela příkladné jevy. Třeba jak někdo někomu pomohl, obětoval se, podpořil, podělil se o zbytek jídla, peněz, obydlí atd. Přesto převažují záporné výjevy. Vůle k ovlivnění nestačí. Ráno se probouzejí a už „nemůžou“. Popisovat jejich neblahé stavy by se dalo dlouho a šířeji. Nechci však dnešní upozornění zaměňovat s odborným pojednáním. Třeba na něj někdy dojde. Případně se zájemci obrátí na příslušný druh literatury.
Málokdo mimo zasažené teritorium si uvědomuje, že prožívají leccos jinak. Vzdálený občan si řekne :„Je to hrozné!“ Ale nemá obvykle ani přibližnou představu o podmínkách, které několik set kilometrů od nás panují. Včetně doposud nezasažených teritorií. Stačí strach a obavy, že se tak může stát. Zamyslete se jako řidiči, v jaké „pohodě“ se vám pojede, když na každých padesáti metrech budete očekávat dopravní nehodu. Rozhodně ne komfortně. Zasvěceným více napoví zkratka PTSD. Laicky a krátce by se dalo napsat, že si lidé a zejména účastníci a účastnice odnášejí vedle tělesného zejména duševní poznamenání, spíše postižení. Nadšenější zájemce a zájemkyně o daný jev a úsek bych znovu odkázal na příslušnou odbornou literaturu. Smutný dodatek na závěr zní - u někoho zmíněné stavy přetrvávají po dlouhou řadu roků.
