Článek
Je možné, že se jedná o nadsázku. Že nepůjde o okamžik a ani o chvilku, ba ani o hodinu. Třeba bude ve hře týden, měsíc, nevím. Přesto se vyplatí zamyslet nad právě předkládanými úvahami a záležitostmi. Nepochybně se na nich něco najde.
Mohlo by se začít dobrou zprávou. Navenek se tak část dění aspoň jeví. Mám na mysli letní vojenský výpad na ruské území. Jistěže byl pro mnoho lidí překvapivý, ruské jednotky a jejich velení zaskočil, avšak předpokládalo se, že akce bude mít krátké trvání. Především se uvažovalo, že ukrajinské skupiny budou rozděleny, izolovány, utáhne se kolem nich postupně stále pevnější smyčka, až všichni vojáci zahynou či budou zajati. Ale pozor - uběhlo dlouhých šest měsíců a nestalo se. Nevíme, jak přesně proces probíhá a co přinesou příští dny.
Kdyby někdo chtěl uvést charakteristické znaky země, která je zmíněna v nadpise, zřejmě by se zmínil o rovinaté krajině, o obilí, jistě o oblibě fotbalu a o úspěších klubů a národního týmu v něm atd. S nejvyšší pravděpodobností by s ohledem na současnost nevynechal válku a obranu proti agresorovi. Žel máme k dispozici moc smutných příběhů. Skoro každý člověk má někoho, kdo se mu zranil nebo zemřel anebo prostě někam zmizel a více se neví. Navíc nejsou veřejné informace o mrtvých a zraněných. Vedení země je neuvolňuje a nekomentuje stav, kdy se nějaké podklady objeví. Důvody asi chápeme.
Dále si připomeneme zásadní faktory současnosti. Za prvé je zřejmý pokles kladných výsledků bojů na frontě ve prospěch Ukrajiny. Za druhé se armádě agresora daří postupovat, byť kráčí o nevysoké tempo. Za třetí - vojskům bránícím svou vlast se nedostává lidí na doplnění jednotek a útvarů na frontové linii. Ze zdrojů mimo zemi jsou slyšet slova jako potíž, komplikace, krize, obava z budoucích týdnů a měsíců atd. Kde se vezmou? Bude se někomu chtít bojovat? Za čtvrté - jaké jsou postoje politiků jednotlivých zemí, které se staví na podporu Ukrajiny. Jak vidíme a slyšíme, nevládne mezi nimi jednota. Třeba jak postupovat a pomáhat bez dodávek zbraní, techniky a munice. Počítejme, že někdo pomoc může registrovat jako házení věcí do vše pohlcující černé díry. Bylo by zajímavé detailněji prozkoumat příčiny neshod, ale analýzu ponechám chytřejším a informovanějším.
Za páté - co si přejí sami obyvatelé Ukrajiny. Nakolik jsou do válečných bojů a jejich důsledků osobně zataženi? Za šesté - jaké představy se nalézají v hlavách vedoucích představitelů Ukrajiny? Jsou již smířeni se ztrátou části území, ale navenek deklarují neústupnost? Za sedmé - co si myslí lidé v jiných zemích? Až na výjimky zde nejsou zapojeni, a proto lze vnímat jejich stanoviska rozprostřena od pomoci přes jakési neutrální pozice až po přání - „ať už to dopadne jakkoli, ať už to skončí“ a žel také - „až se všichni vymlátěj, bude snad pokoj“. Pozorujeme sníženou chuť zemi podporovat, cítí se „unaveni válkou“, aniž na ně reálně a silně dopadla a řada zastává názor - „nemáme se o to starat, je to jejich věc“ a také „neřeším, je to od nás daleko“. Můžeme je chápat, ale co si bude myslet, až zaslechne hvízdání raket na vlastní uši? Nejde o strašení. Kritický scénář nelze vyloučit.
V neposlední řadě platí, že se nacházejí dost velké rozdíly mezi oblastmi, které jsou a naopak nejsou zasaženy válkou. Jistěže Lvov je občas ohrožen, ale jedná se o zcela jinou intenzitu a riziko ve srovnání s Kyjevem a zejména s městy jako Oděsa, Charkov, Pokrovsk a jiné, o které se aktuálně bojuje, případně jim je válka velmi nablízku. O části míst teze platí již řadu měsíců.
