Článek
Měli bychom pojmout informaci, že dobývání lepších pracovních pozic ze strany cizinců je ve světě faktem. Stejný závěr se týká příchozích z Ukrajiny do ČR. Konečně, kdo z Čechů by po odchodu do zahraničí netoužil pracovat na něčem lepším, než je umývání nádobí, zametání ulic, svoz odpadků atd.? Zejména pokud se něčemu poctivě vyučil, osvojil si odpovídající vědomosti, znalosti, dovednosti, zkušenosti a schopnosti, a ještě se snažil. Jistě by ho napadlo něco jako, že promarňuje svůj potenciál. S vysokou pravděpodobností by se zlobil na různá omezení, překážky a osoby, na které ve snaze o své rozvíjení naráží.
Právě se nám podařilo vykonat kousek poctivé práce, myslím na úseku sebepoznávání. Na vynaložené úsilí bychom neměli zapomenout. Ba spíše naopak. Pamatujme na něj jako na užitečný krok. Od expertů na duševní procesy lidí se dozvíme, že není nad vlastní zkušenosti. Odborně je nazývají - emocionální korektivní zážitek, tj. na vlastní smysly si něčím projdu, abych věděl/a, zažil/a, pamatoval/a si atd. Doporučují ho pro řadu oblastí. Člověk se velmi obohatí. Jen se musí srovnat s dočasným opuštěním své komfortní zóny. Možná se do ní už ani nevrátí. Ukrajinci byli nuceni tak činit v podstatě bez varování, nedobrovolně, rychle, zásadně a často násilně a pod hrozbou zranění, zničení majetku a dokonce smrti. Oproti nim máme velmi snadné podmínky. Přesto zpochybňujeme, namítáme a kritizujeme…
Nyní naplním druhou část nadpisu a přidám jeden příběh, o němž jsem se doslechl před pár dny. Jeho prozatím smutnou hrdinkou je lékařka. Působí v ČR něco přes dva roky. Jazyk zvládla na výborné úrovni, samozřejmě zásluhou práce, snahy, vypětí a díky velké časové porci a energii, které sem věnovala. Její kvalifikace je nezpochybnitelná a čeští kolegové ji sami chválí. Přesto plnohodnotně pracovat nemůže. Nemá totiž ještě všechny „papíry“. Je vlastně připravena, ale musí čekat řadu měsíců na tzv. vhodný termín. Ve hře je „příslušná zkouška“.
Ve skutečnosti neexistuje žádný pořádný důvod kromě úřednických vyhlášek a překážek, aby pracovala / a kvalitně! / tam, kde by mohla a měla a kde má a může efektivně uplatnit příslušné vzdělání. Panují-li mimořádné podmínky, proč by se nemohlo cosi aspoň trochu pohnout po administrativní stránce? Jaké asi má pocity, když jí stát nevyjde vstříc, ač jde i pro něj o výhodnou cestu? A co prožívají čeští kolegové a kolegyně, když vykonává podřadnou činnost? A jak bude proces probíhat, až se přesune od „vynášení koše a podávání obvazů na operační sál“? Mně se zdá, že kráčí o zbytečné komplikace. Napadá mě, jestli jisté úřady nemají příliš velkou moc a příležitost zasahovat do prospěšně probíhajících procesů. Je potřebné si ujasnit, co pro koho je výhodné a co nikoli. Kam vlastně chceme směřovat? Jakou roli hraje „zájem úřadu“? Budeme-li pátrat po odpovědi na dotaz, zda se chceme mít lépe, s nejvyšší pravděpodobností zazní kladný postoj. Tak proč bychom měli uvažovat a jít jinak a místy dokonce v protisměru? Má snad někdo radost, když se nedaří?
Mj. se na případu lékařky cizinky vyjevuje zkostnatělost státního byrokratického systému. Zde máme jasné vysvětlení, proč je jeho efektivnost jako celku tak nízká, jak výrazně pokulhává za soukromým sektorem, což se odráží do zcela konkrétních dopadů. Kupříkladu mě napadá „vysoké tempo“ digitalizace státní správy.
Chápu, že cizinec musí být řádně prověřen. Zde nic nenamítám. Nikdo nechce poškodit české a další pacienty. Na druhé straně se některým nedostane péče včas, neboť čeští lékaři a lékařky na části míst nezvládají nápor. Proč si nepomůžeme, nabízí-li se reálná příležitost?
