Článek
Nedávno jsem publikoval několik pohledů na příchozí ukrajinské občany. Podobně jako k jiným obyvatelům ČR se ke mně dostávají rozporné podklady a snažím se v nich poctivě orientovat. Proto nezavírám své oči a ani mysl. Něco z poznatků a zkušeností se mi podařilo předat přes vánočními svátky a dnes předkládám další dílek. Velmi aktuální.
Součástí pokusu o vyrovnanou informaci o tzv. ukrajinských obrazech je pohled do školního prostředí. Pro širokou veřejnost není novou a překvapivou zprávou, že na českých a moravských školách najdeme děti z Ukrajiny. Někde je jich méně, jinde více. Máme školy, kde chodí do každé třídy aspoň jeden žák. Na řadě míst jich dochází více. Jejich nijak nízký počet pochopitelně přináší oživení, výzvy a zároveň zákonité komplikace. Před příslušníky pedagogického sboru klade nové úkoly a nikoli malé požadavky. Dalo by se napsat, že dost silně prověřuje jejich připravenost na práci a na život. Současně se mohou v lecčem poučit, třeba při porovnávání osobních, rodinných a pracovních stereotypů a problémů. Leckdy se s ohledem na jazykovou bariéru nedá úplně vše zachytit, popsat a vyjádřit slovy. Pochopitelně vznikají nedorozumění, která se obě strany snaží řešit. Přes vynakládané úsilí není vždy dosahováno úspěchu.
Nejprve se zmíním, co jistě stojí za ocenění. Vedení leckteré školy by mohlo matky z uvedené země pochválit. Snaží se převzít a vstřebat pokyny, ptají se, aby rozuměly a mohly se podle instrukcí zařídit. Je patrná snaha chápat místní systém, zejména jeho elektronickou verzi. Pak až na výjimky není problém, aby se školou komunikovaly prostřednictvím příslušných nepřímých (tj. ne z očí do očí) a přece oficiálních kanálů. Vše se jeví v pořádku. Logika je jasná - jestliže jsem se dostavil do cizí země, je přece mým úkolem co nejlépe chápat dění a vyhovět nárokům. Především ve vlastním zájmu! Stejně postupují naši spoluobčané kdekoli za hranicemi.
Po ne zcela dlouhém čase si vedení povšimlo zajímavé skutečnosti. Na rozdíl od českých matek jsou Ukrajinky znatelně pohotovější v reakcích na školní zprávy. Jestliže vyvstane potíž s jejich potomkem v pondělí, řeší se a v úterý jim odejde oznámení, zda by si do konce týdne udělaly čas na návštěvu, zpravidla odepíšou, že mohou přijít ještě v den odeslání a obdržení zprávy. Nechť se věc posune a na nich neulpí stín, že by snad šly proti škole anebo se jim nechtělo. Jistě nepůjde o náhodu. Zejména je-li zmíněný algoritmus podpořen jinými poznatky. Kupříkladu škola požaduje lékařské potvrzení o důvodu vícedenní absence žáka. Ukrajinky ho dodají druhý den, občas dokonce stejné odpoledne. Čeští rodiče za nimi mívají značné zpoždění. Pokud ho vůbec přinesou. Byť jsou upomínáni. Občas opakovaně. Podobně se děje s podklady z jiných úřadů, pokud je škola potřebuje. Výjimkou není ani hbité donesení pomůcek a svačiny, jestliže si je ukrajinské dítě zapomene doma, nebo když na jejich obstarání dosud nebyl čas. Matky vystupují jako svědomité žačky, které usilují o jedničku.
Co může vězet za jejich velmi dobrým a vstřícným postojem? Jak mohou být navzdory složité situaci tak dobré, připravené a pohotové? Velmi reálnou odpovědí je, že nechodí do práce, ale sledují právě svoje chytré mobilní telefony. A neváhají je pořídit též svým potomkům. Snad si myslí, že by ho někdo mohl zesměšňovat a napadat, kdybych ho nevlastnil? Ve třídách k nim děti přistupují především podle jejich osobních vlastností, jak se celkově chovají a mj. jestli projevují dostatek žákovské loajality. V praxi znamená, že se nesmějí projevovat nadměrně aktivně a nadšeně, usilovat se o přílišné zalíbení se učitelům atd. Víme, oč se jedná. Příliš aktivní žák by mohl být považován za „kolaboranta“ s místní školní mocí. Příkopy mezi žáky a učiteli nesporně existují. Mažou se v případě velmi nebezpečných událostí, o nichž nemusím mluvit a psát. Je též možné, že ženy mají práci zkrácenou, aby se mohly starat o své děti a o pracovně velmi vytížené manžele a partnery. Moje zkušenost mi napovídá, že muži docházejí do práce na delší čas než Češi a navíc v sobotu a leckteří v neděli.
