Článek
Ukrajinské děti se podobně jako české blíží letním prázdninám. Pro některé půjde už o druhé v pořadí mimo rodnou vlast. Možná nebude chybou se seznámit, jak s nimi hodlají naložit. Nebo spíše jak je promýšlejí a budou organizovat jejich rodiče. Na rozdíl od českých a moravských matek a otců nemají tolik možností a volnosti. Jak vypadají důvody? Stručně lze napsat - finanční a teritoriální. Těžko se někam vypravíme bez peněz či na místo, kde se bojuje, případně již boje ustaly a krajina je zničená, zaminovaná, plná lidských a věcných pozůstatků války atd.
Místo dalšího rozepisování válečných důsledků se dnes podíváme, jak si ukrajinské děti na prvním stupni představují letošní velké prázdniny. Jistě se v něčem nebudou lišit od místních dětí, ale odlišnosti přece jenom najdeme.
Kdybych měl začít nejskromnějšími přístupy, pak jsem zaslechl - chodit ven, třeba do parku, poněvadž jinak během školního roku moc nechodí. Tady peníze nejsou potřebné. Ale navštívit městské koupaliště už bude něco stát, zejména pokud se návštěv má odehrát více. Možná i proto často zaznívalo - být doma s pra/rodiči. Tady se potvrdil poznatek, že dost příchozích osob pracuje a vzájemně na sebe během roku nemají moc času. Vydělávat na úhradu živobytí je třeba, zejména ocitá-li se člověk v málo ohodnocené práci.
Podle očekávání se objevil plán - hrát elektronické hry. Dokonce několik hodin denně. Nikdo neměl informaci, že pro nezralé dětské hlavy jde o nevýhodné počínání. Od koho by docela zásadní podklady měly přijít? Zajisté od rodičů. Jenže oni jsou „rádi“, že se během jejich nepřítomnosti doma nic špatného nestalo. Leckdy nechávají svoje děti samotné na několik hodin, občas také přes celou noc, poněvadž stanovená směna nepočká. A hry se hodí. Zaujmou dítě a ono dá pokoj!
Myslím, že můžeme uvítat názory jako „trochu si budu číst“, přičemž dívka potvrzuje, že půjde o české knížky, a „občas si budu trochu počítat“. Jedná se o dvakrát cennou zprávu. Za prvé by si slabší žáci a žákyně měli leccos z probrané látky zopakovat a zejména procvičovat jazyk země, v níž se nacházejí. Je stále dost cizích - nejen ukrajinských - chlapců a dívek, které na jazykovém poli mnoho neudělali. Pro příslušníky pedagogického sboru je velmi obtížné je něco naučit, když se málo snaží, tváří se nechápavě, byť svým chováním jindy jasně prozrazují, že rozumějí. Navíc se šíří zvěsti, jak jim jsou nabízeny rozličné podpůrné aktivity a jazykové kurzy různé úrovně a náročnosti, ale nabídka zůstává až na výjimky nevyužita. Ke škodě příchozích i našich obyvatel, dětí i dospělých.
Nejlépe kdyby se objevila vlídná babička, která by jim četla. Hodil by se též dědeček, který by jim něco zajímavého vyprávěl. S ohledem na jazyk by mělo jít o české občany. Kdo se však přihlásí? Stále častěji se objevují informace, jak se „trpělivost, soucit a solidarita“ dostávají do pověstné a možná skutečné cílové rovinky. Přitom by šlo o rozumný a přínosný krok. Jako analogie mě napadá projekt „oběd u sousedů“, kdy se navštěvují české a cizinecké rodiny, přičemž cílem je se lépe vzájemně poznat. Možná něco podobného zažijeme během letošních prázdnin ve vztahu k občanům Ukrajiny. Nebo bude můj návrh vypískán?
