Článek
Jakousi doposud ne zcela probádanou krajinou jsou reakce ukrajinských rodičů. Vlastně celé jejich chování, neboť reakcí obecně máme rozumět pouze počínání ve formě odpovědi na jistý podnět. Proto bude užitečné se drobet rozhlédnout a seznámit se s několika projevy a fakty. Třeba jaký projevují stupeň aktivity.
Pro lepší poznání problematiky a jejího zákulisí si položme následující otázky. Mají tolik práce, že jsou rádi, že děti aspoň dojdou do školy a setrvají v ní? Že nemají zásadní potíže? Je učení s nimi doma po návratu ze školy a ze zaměstnání již nad jejich síly? A nad časové možnosti? Chybí na Ukrajině tradice domácí práce s dítětem? Neznají pojem - každodenní vypracovávání domácích úkolů? Jak se dívají na přípravu na další den do školy? Nechápou, o co se jedná? Ani za měsíce tady strávené se neseznámili s místním systémem? Nebo si v krátké volnu na internetu přečetli, že psaní domácích úkolů nepatří mezi rozumné věci? Musejí sami řešit jiné a často větší komplikace? Ptát bychom se mohli dále.
Sám jsem před pár dny viděl tzv. složité ráno ukrajinské matky před MŠ. Rychle odevzdala dítě a bez otálení o něco většího potomka táhla na jiné místo. Dítě se trochu vzpouzelo. Nechtělo se mu tak brzo vstávat, oblékat se a jít několik set metrů k MŠ a odtud zamířit do ZŠ. Matka se posmutněle podívala na českou občanku, která na své elektrokoloběžce přivezla dvě děti. Po jejich odebrání se od dveří svižně odrazila a poměrně vysokým tempem zamířila do práce. Ach, jak by se cizince odlehčilo, kdyby se mohla pohybovat rychleji. Prozatím je ráda, že v základním rozměru zvládne aktuální rozpoložení. Zákonitě sní o lepších dnech a týdnech. Snad přijdou. Možnosti zajisté existují. Třeba se s někým spojí, hlavně prostřednictvím finanční stránky. Poté by si mohla dovolit odejít z ubytovny, s někým se složit na malý byt a třebas odkoupit použitý dopravní prostředek, který by jí pomohl lépe stíhat jednotlivé úkony a jejich lokace. Snad by ani nemuselo jít o muže. Již dvakrát se zklamala a nová zamilovanost by se jí nyní asi nehodila. Nebo ano? Vlastně ani pořádně neví. Není moc času uvažovat, má před sebou jasné konkrétní cíle dnešního rána a dopoledne. A kdo ví, co ne/bude navečer a později? Takže vpřed…
Zároveň je dobré si povšimnout, že její mobilní telefon sice nepochází z poslední řady, avšak ani nepatří mezi prehistorické kousky. Konečně, sám jsem stejnou kvalitu viděl prozatím u všech uklízeček z velké země, jichž eviduji ve své paměti již nízký dvouciferný počet. Patrně nepůjde úplně o náhodu. Ani nemluvím o vzrostlých dětech, které potkávám po městě. Na jejich tvářích a způsobu řeči by nikdo neodhadl, že jejich vlast je ve válečném stavu. Jistě by se dalo delší dobu spekulovat, kráčí-li o přednost či nikoli. Jistě mají svoje rodiče, případně aspoň jednoho, který jim umožní moderní přístroj vlastnit. Oni ho „musejí“ mít! Jak jsem slyšel, též mezi nimi probíhá - podobně jako u českých a moravských dětí - soutěž, kdo jaký má. Pochopitelně je záhodno vlastnit co nejlepší. Jde přece o místo a o prestiž. Žel nic z právě uvedeného se nepropisuje do kvality účasti v procesu vzdělávání.
Na druhé straně si dejme ruku na srdce - kdo by řešil domácí úkoly a ořezané tužky, když se dozví, že manžela na frontě postřelili a s vysokým napětím čeká, kdy přijdou nové zprávy. A jaké budou? Nebo když matka - nebo chcete-li babička - v důsledku nátlaku agresora na okupovaném území umírá hladem? Něco málo peněz by jí byli odsud schopni poslat, jenže jak tam peníze dopravit? Jak se lze spolehnout na jejich předání? A že nedojde k narušení určitého dílu infrastruktury země? Ukrajinští rodiče nemají snadnou konstelaci.
