Článek
Pár poznámek o letošní úrodě již padlo. Zájemci a zájemkyně se mohou podívat na:
Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-letosni-uroda-bude-74809
Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-letosni-uroda-a-nejen-privalove-deste-75017
Nelze si nepoložit následující otázky. Co nás bude čekat za rok? Má cenu se ještě vůbec snažit? Jaká bude efektivnost počínání? Nebude lepší si něco z pěstovaných plodin koupit? Jakou máme jistotu, že budou v pořádku? Právě, vůbec žádnou. Ledaže bychom ji nakoupili od prověřených osob. Poslední dvě slova vnímám tak, že je známe osobně. Víme, kde bydlí. A především jakým způsobem hospodaří, jak se o svoje plodiny starají, jaký k nim mají vztah. Třeba že je zbytečně nepodporují umělými hnojivy. Dokonce že se svým políčkům věnují s láskou a obětavostí. No - možná už bych chtěl moc, ale přesto pár lidí uvedeného typu najdeme. Zde bych jim chtěl vyslovit poděkování za jejich úsilí a práci. Na jejich kladném příkladu vidíme, že dnes není potřebné a už vůbec ne nutné žít s očima často a až vytrvale upřenýma na displej mobilního telefonu.
Co se stalo podnětem k dnešním řádkům? Zastavil jsem se na chodbě s kolegyní a krátce jsme si popisovali, jak jsme dopadli s letošní úrodou. Také ona mívá obsypané rybízové keře. Jenže letos se něco stalo. A nikoli dobrého. Ne snad že by musela během sezóny ona a její rodina jíst hromádky rybízu denně, ale letos jí chyběl. Vylíčil jsem jí svoje zážitky, jak se nám rybíz během týdenní nepřítomnosti ztratil. Mráz již dříve zle zapracoval a asi tak čtyři pětiny úrody sežehl.
Když jsem odjížděl na pobyt do hor, pár desítek a možná stovek červených kuliček se na větvičkách nacházelo. Již jsem ho asi týden po ránu jídával. Na zbytek jsem se těšil po návratu. Jenže ouha - nikde nic. Obešli jsme všechny keře a ani jeden kousek plodu. Lámali jsme si hlavu, až nás napadlo, že tu zřejmě hodovali ptáci. A asi šlo o pravdu. Kolegyně moji verzi hbitě potvrdila. Bydlí asi tak o 40 kilometrů jinde, ale zážitek velmi podobný. Lišil se pouze ve faktu, že sama jejich nálety vídala. Neměla šanci, jak jim mohla bránit. Nemůže a nebude na onom místě stát dlouhé hodiny. Nepomohly ani předměty k odstrašení.
Když zmínila ptáky, zrovna kolem procházela třetí kolegyně. Hned se ptala, jestli náhodou nemluvíme o ptácích. Svorně jsme přikývli. Bydlí jinde a má stejný příběh. A hned podala vysvětlení. Jestliže se nepodařilo, aby vyrostly jiné druhy ovoce, co ptákům zbývalo, aby nezahynuli? Konečně, co bude dělat člověk, dojdou-li mu zásoby? Nemám-li po ruce něco, co mu chutná, ke zvládnutí hladu sáhnu po něčem méně chutném a přitažlivém. Sami si můžete vyzkoušet, jak fungují procesy, až budete mít hlad. Zdůrazním „hlad“, nikoli pouze chuť. Přijde-li na danou situaci, tak se ovládněte a zkuste ještě tak hodinu, dvě či lépe tři počkat. Pak poznáte, jak velmi chutná obyčejný suchý chléb či rohlík. A třeba i pár dní starý a nikoli měkký.
Stejně běží procesy také u tvorů s křídly a peřím. Proto se spojení „rybíz a ptáci“ stalo jedním ze symbolů skoro již končícího léta. V přírodě platí, že každý se stará, jak může a umí. Příroda je nelítostná a skoro vždy si najde cestu. Je-li hladovým tvorům na ráně naše letošní skromná úroda, stane se lákadlem a cílem. Je otázkou, zda a nakolik se máme poučit, abychom za rok nedopadli rovněž tak špatně. Zároveň si uvědomme, že leccos nemáme pod vlastní kontrolou.
Existují i jiné pohledy. Chci poukázat na spojitost, že část osob měla z aktivit ptactva docela radost. Rybíz a tzv. nechutné plody jim pod nos moc nejdou a nikdo je k jejich konzumaci nenutil. Oni měli docela příjemné bezrybízové léto. Džemu bude méně, vlastně žádný. Na dřívější akce jako slepované vánoční cukroví si budeme muset nechat zajít chuť. Nebo se spolehnout na průmyslové výrobky…
