Článek
Lidovou průpovídku jsem dal do uvozovek zcela úmyslně. Mám na mysli, že člověk může zavítat do jiného podniku, než jak jsem minule popisoval konfliktní událost ve velkém supermarketu / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-v-kolik-presne-se-zavira-obchod-aneb-abyste-se-z-toho-nepos-103462 /. Jak už víme, docela v něm zajiskřilo a nebylo daleko od horšího průběhu. Nechť se nám minulé řádky stanou aspoň drobným poučením. Myslet dopředu, realisticky plánovat a zachovávat si časové rezervy se zcela určitě hodí. Ale ano, někdy se skutečnost vyvíjí nepříznivě a naše předchozí úsilí doslova semele. Proto se nám navíc ještě bude hodit psychická pevnost. Pochopitelně lze uvozovky odebrat a zamyslet se nad zvyklostmi v zahraničí. Jestliže tam vládne vysoká závislost na turistickém ruchu, je už jasno. Každý příchozí je vítán a na pár minutách nezáleží.
Jestliže v minulém příběhu zazněla rozzlobená reakce v duchu, „abyste se z toho nepos…“, dnes vypadá dění na klidnější podobu. Pokud se podíváme na jiné místo, pak v jednom provozu rychlého občerstvení narazíme na zásadu, že i jednu minutu před uzavřením pobočky má příchozí jedinec právo být obsloužen. Jak jsem se dozvěděl z vnitřních zdrojů, musí se tak stát, i kdyby již veškeré nádobí bylo umyto a připraveno jako čisté na zítřejší provoz, pro novou směnu. Určitě kráčí o možný přístup. Zákazník ho bezesporu ocení. Ovšem co personál?
Komplikace nastává, jestli člověk chce, aby mu vyšli vstříc také jinde. Nezřídka argumentuje svou zkušeností z jiného místa. Leckdo si myslí, že jde o automatický postup. Měli by ho poslechnout? Vyjít mu vstříc? Pokud bych celou záležitost posunul, mohli bychom pak chtít, aby se v jiné zemi jezdilo (omezenou) rychlostí jako u nás nebo opačně. A co jízda vlevo a vpravo, kterou se některé země od sebe odlišují? Možná se úvaha jeví jako paradoxní, ale něco logiky se na ní nachází. Chce se sdělit, že sice platí proslulá zásada - „náš zákazník - náš pán“, ale nelze ji vyžadovat bezmezně. Jakou bychom měli „radost“, kdyby k nám někdo přišel domů na návštěvu a domáhal se uplatnění svých domácích zvyklostí? Třeba v podobě kouření, povalování, krkání, popíjení nebo naopak by nás nutil k namáhavé práci, zatímco my chceme odpočívat?
Nyní bychom se podívali, kam vede tzv. dobrá vůle. Stalo se v jednom menším obchodě. Jeho provozovatelka před chvílí zavřela. Měla na daný krok plné právo. Na hodinách šlo jasně vidět, že je pět minut po prodejní době. Na ni ještě čekal úklid a součet tržby a poté hlášení majiteli. Než došla zpět k pokladně, za sklo vchodových dveří kdosi zaťukal. Naštěstí nepřicházel zloděj a ničemník, ale jakási paní, která se tu občas zastavovala. Místo odmítavého gesta a pohledu na hodiny, což měla prodávající žena původně v úmyslu, přešla ke dveřím a odemkla. Pamatovala na zásadu, kterou měla dodržovat, že se lidem z ulice má vyhovět, aby si obchod udržel dobré jméno. Paní z venku sdělila - „já se jen krátce chci na něco podívat“. A tak se skoro stalo. Docela přesně.
Návštěvnice si prošla několik úseků a čas postupoval a rostl. Provozovatelka nevěděla, co má dělat dříve. Hlídat ji? Odpovídat jí na dotazy? Začít před ní počítat peníze? Pustit se do uklízení? Dát nějak najevo, že přece jenom zdržuje? Váhala. Nakonec prokázala vyšší stupeň sebeovládání a vydržela do závěru. Krátké prohlížení se natáhlo na celých 24 minut. Je nepěkná série poznámek. První špatná zpráva. Jak vypadá druhá? Paní si nic nekoupila! A třetí? Nikdo jí nezaplatí čas navíc! A čtvrtá - kdo ji vyslechne, pochopí a polituje? Leckdo si řekne, že běží o drobnost. Ano, z jistého úhlu pohledu. Logicky se nabízí otázka - měla tak ona paní postupovat? Měla více myslet na sebe? Mohla zkusit jí něco ironického sdělit? Třeba že se těší na její příští návštěvu? Důrazně upozornit na čas uzavření obchodu? Mnoho dotazů a žádné jasné řešení. Krásně před sebou vidíme příklad známého lidového upozornění - „za dobrotu na žebrotu“.
