Článek
Slečny animátorky promyslely program a ve stanovený čas odvedly houf více než deseti dětí za hotel. Právě na travnatou louku. Dětem vysvětlily, že se poběží kolem hotelu. Než je seřadí na startovní čáru, zazní upozornění „nikdo si nebude trasu zkracovat, to je nesportovní“. Nevím, jak velkou mu kdo věnoval pozornost. Vzápětí je odstartováno.
Již po několika vteřinách se objevuje první zádrhel. Jedno menší dítě se rozhodlo, že nepoběží. Možná se mu zdálo, že starší děti vyrazily příliš rychle. Cítí, že nemá šanci. Dvě ženy, u nichž není jasné, o koho přesně jde, neboť by mohly být matkou, babičkou a/nebo tetou či jen nějakou kamarádkou, ale možná také partnerkou, ho povzbuzují. Ve vzduchu jsou slyšet pokyny jako „utíkej za ostatními“, „podívej, jak všichni běží“, „jsi takový šikovný kluk“ apod. Dítě však schopně vůbec nevypadá, reaguje spíše plačtivě a pak ze sebe dostane informaci, že samo nepoběží. Co by se nyní mělo udělat? Obě ženy se po sobě podívají. Nakonec se mladší - ne však úplně mladá - a hmotnější z nich rozhodne, že s ním rozlehlou budovu oběhne. Chytne chlapečka za ruku a vydávají se v patách za staršími a rychlejšími, kteří již poměrně dávno zmizeli za rohem. Jejich tempo není závratné, ale snaha se cení.
Za odpovídající čas se z druhé strany hotelu objeví první běžec. Je jím chlapec, který je ze skupiny nejvyšší. Navíc se o něm ví, že pravidelně navštěvuje plavecký oddíl. Hned je vidět, že trénink prospívá tělu a má zásadní vliv na dosahované výsledky. Konečně jak nám prozrazuje známý životní postřeh - proutek se má ohýbat, dokud je mladý. Prozatím necháme stranou pohled na obličeje dětí, které probíhají cílovou rovinkou a následně minou měřičku času. K nim se ještě dostaneme, neboť se mezi nimi událo cosi důležitého. Nyní doplním, že s velkým časovým odstupem se rychlejším krokem přibližuje malý kluk a jeho dospělá ženská průvodkyně, u níž stále neznáme její roli. O běhu se nedá moc mluvit. Ostatně při pohledu na zavalité tělo by ho náhodný ani úmyslný pozorovatel moc nepředpokládal. Cíle je dosaženo a žena se nechá slyšet „to byla oběť“ a po dalším vydýchání doplní „to je snad horší než porod“. Po věcné stránce doplním, že trasa rozhodně nebyla delší než 300 metrů. Aspoň si tak čtenářstvo může představit, jak nízko se její tělesná kondice nacházela. Navíc se tu běželo, vlastně mělo běžet, po rovině! I když leckdo může namítat leccos, věcný pohled se nejvíce blíží pravdě. Že je něco obtížné, je pouze názor a pocit. Ač mohou vzniknout jakékoli názory a pocity, skutečností se stalo, že „sportovkyně“ byla pochválena druhou ženou. Proč neběžela ona, když na pohled disponuje lepší postavou?
A teď se vrátíme k dětem, které určenou vzdálenost uběhly a dosáhly cíle. Již jsem naznačil, že jejich tváře nevyjadřovaly pohodu. No - kdo by ji také čekal v závěru rychlého běhu na 300 metrů? Od sportovních specialistů se dozvíme, že stále ještě patří mezi sprinty, ale zároveň se začíná blížit ke středním tratím. Sem kupříkladu patří běh na 800 metrů. Navíc vezměme v potaz věk dětí. Tak máme předloženu jednu stránku náročnosti, která se nesporně promítá do duševní oblasti. Jenomže v ní se odehrávala ještě další významná událost. Na ni se pořádně podíváme příště.
Nejkratší cestou kam?
Název možná na první pohled nevyznívá úplně jasně. Pro lepší pochopení vysvětlím, že se stále ještě nacházíme v blízkosti velkého hotelu a právě byl dokončen běh dětí kolem něj. Jestliže se dozvídáme, že se v jeho průběhu odehrálo něco, co bychom neměli přehlédnout, máme nyní prostor pro seznámení.
Nikdo v prostoru startu a cíle nemohl vědět a možná ani tušit, co se dělo během závodu. Děti po pokynu vyrazily a záhy skoro v jednom chumlu zmizely za rohem. Pak už pouze víme, že se startovní pole někde roztrhalo, neboť jasně zvítězil náš sportovec, o 15 metrů zpět dobíhá o něco mladší chlapec. A dalších asi 10 metrů se žene věkově mu blízká slečna. Podala hodnotný výkon, který ji dostal na bronzovou pozici. Pár chlapců nechala za sebou. Mohla by být spokojena a usmívat se - navzdory vynaložené námaze. Avšak ona se nesměje, spíše se dost mračí. Vzápětí se dozvídáme důvod. Kluk před ní neposlechl animátorku a podle jejího podání si zkrátil běh tak, že opustil chodník a střihl si běh přes trávník. Jak se trhaně vlivem rozeběhnutosti vnitřních orgánů a těla jako celku vyjadřuje, jde přece o nespravedlnost! Nakonec sama animátorka přece upozorňovala, že se musí běžet kolem hotelu. Tady se právě ukrývá zakopaný pes. Má dvě podoby. Nikdo nezakázal běžet po trávě. Za druhé - nikdo nenařídil běh pouze po pevném podkladu. Až později se ukázalo, že organizující slečna myslela, aby si někdo nezkrátil cestu skrz hotel, která sice byla členitější a hrozilo střetnutí s hosty pohybujícími se kolem recepce a na schodišti, ale přece jen byla výrazně kratší. Jak se na dění nyní podíváme?
Mohli bychom vyjít z tradičního poznatku lidí, že vše špatné je na něco dobré. Pro děti se závod mohl stát důležitým poučením, které lze chápat jako součást celkové přípravy na život. V čem spočívá? Nechci běh povyšovat směrem k vysokým hodnotám, ale upozornil bych na aspekt demokratického fungování - co není zakázáno, je povoleno. Ano, o běhu po trávě nebyla řeč, a proto ani nepadl zákaz. Pro bronzovou slečnu se rýsuje význačné poznání, že je třeba pečlivěji sledovat dění kolem sebe a naučit se číst mezi řádky. Nezůstávat pouze o rychlosti a povrchnosti, jak se dnes většinou děje. K uvedenému postupu by ještě mohla přidat schopnost improvizace, tj. poradit si v mírně či více nestandardních situacích. Tak poroste její osobní připravenost na život. Není sporu, že musí dodržovat hranice a pravidla. Je třeba se s nimi seznamovat a co nejpřesněji vědět, co znamenají, co umožňují a co naopak omezují a přímo zapovídají.
Na daném místě rád připojím historku ze studia na VŠ. Do posluchárny se dostavil svérázný profesor, o němž jsme však jako mladí lidé mnoho nevěděli. Leccos se vynořilo až později. Možná posluchači jiných skupin před námi měli za úkol mlčet, aby se některý z jeho kousků neprozradil. Stál vpředu před auditoriem a poté si vybral mladého muže z asi desáté řady. Jeho pokyn zněl stručně „pojďte ke mně nejkratší cestou!“. Student chvíli váhal, pak vstal, obešel nejbližší „spolubojovníky“ a uličkou zamířil přímo k vedoucí osobě. Za malou chvilku se dozvěděl, že úkol nesplnil v odpovídající kvalitě. Začala vzrušená diskuse. Již po pár desítkách vteřin padl dotaz „to snad měl jít po lavicích?“. Vzápětí se přítomní dostali k informaci, že právě tak si měl počínat. Je snad chůze po stolech zakázána? Není. Důvodem zřejmě je, že s ní tvůrce požadavků na chování studentů a studentek ani nepočítal. Myslel na jejich úroveň. Vznikla mezera ohledně chůze po nábytku. Proto nebude prohřeškem ji vykonat. Zejména v kritické situaci. Její povaha je do určité míry omluvou, že se něco nemusí odehrát. Třeba zdravit, absolvovat zdvořilostní kroky a hodit kolem horké kaše, hrozí-li určitá nebezpečí.
S vysokou pravděpodobností patrně chápete souvislost s během dětí kolem horského hotelu. Nechť se pro ně stane podnětem a poučením. Se znalostí příkladu z VŠ učebny jsme schopni sdělit, že k nespravedlnosti možná vůbec nedošlo. Chlapec na stříbrné pozici si počínal tak, že si možná trasu zkrátil i nezkrátil. Záleží na úhlu pohledu. Počínal si ne/čestně? Zdá se, že využil znalosti místních podmínek, neboť se později ukázalo, že ze všech zúčastněných dětí měl nejdelší pobyt na hotelu, a proto měl nejlepší přehled. Právě on se mnohdy hodí.
Jak by mohlo vyznít dnešní poselství? Nauč se identifikovat, poznávat a aktivně využívat konkrétních situací, příležitostí a mezer. Samozřejmě nejde o tzv. negativní návod - nemělo by se jít proti pravidlům, zvyklostem a předpisům, vůbec ne proti zákonům. Mnohdy stačí efektivně a umně využívat podmínek, které se nabízejí, jsou, zejména pokud není uspořádání přesně definováno a přetrvávají prvky nejasnosti a mlhavosti. Neurčitý prostor skýtá možnosti pro osoby, které se umějí chovat mírně netypicky, a nedělá jim zásadní potíže opustit komfortní zónu. Jako analogie nám poslouží kousek dobré a úrodné půdy, která zůstane ležet ladem, nepovšimnuta.
Ještě o pár roků později může nastat uspořádání, kdy naše osoba může mít ve svém osobním arzenálu pár cenných poznatků a zkušeností, kdy vycítí, najde a využije tzv. mezeru na trhu. Někdy někomu stačí pouhé náznaky. Jen zaznamenejme, jak si část lidí nevšimne jasných ukazatelů, zatímco jiným stačí slabě naznačit. Následně přijde s podnětným nápadem, získá příslušné osoby a finanční prostředky a kladný výsledek na sebe nenechá příliš dlouho čekat. V pozadí by se klidně mohl nacházet dávný běh kolem hotelu, který měl pouze zpestřit volný čas a možná také na chvíli uvolnit ruce pra/rodičům. Malá věc tak může předznamenat velkou…
