Článek
Kdo by si jich všímal déle a pravidelně než namátkou a na pár vteřin, s vysokou pravděpodobností dojde k závěru, že matky jsou leckdy o něco lepší. Nebude chybou se zamyslet nad možnými důvody.
Jak námět vznikl? Šel jsem po chodníku za účelem dosažení místa k úřednímu jednání. Přibližně uprostřed chodníku stála dívka. Odhadem mohla mít asi tak 15 roků. Jak se dalo čekat, bez vyrušení vytrvale zírala na malou obrazovku. Jistě se tam dělo cosi pozoruhodného, co nesneslo odkladu. Proti mně kráčelo pár lidí. Myslíte, že je slečna registrovala? Nikoli. Snad by se jim vyhnula, aby nepřekážela? Opět nikoli. Museli ji obejít. Asi by se dalo mluvit o zásadách slušného chování. Nemáme předpis pro chůzi a postávání, na rozdíl od situací v provozu na pozemních komunikacích. Mimochodem - nestálo by za úsilí, aby se tu něco odehrálo? Myslím, že přínosem by se stalo méně zamračených tváří a snížil by se počet dotekových karambolů. Navíc nebývá příjemné, když nám někdo vrazí do tašky. Sám jsem si nejméně v jednom případu všimnul, jak byl její povrch trochu narušen. Přímo konkrétním příkladem správného řešení bych viděl chodník rozdělit na dvě půlky plnou čarou a v proudech namalovat šipku spolu s postavou chodce. Pokud si někdo myslí, že chci někomu omezit svobodu, mýlí se. Pracuji ve velkém městě, kde zmíněný systém funguje. Odhadl bych ho na více než 85% úspěšnost. Jde o málo? Každý si může odpovědět.
Vracíme se ke slečně. Vlastně jsme od ní neodešli, neboť její stanoviště se stalo překážkou pro další chodce. Za malou chvilku z jedněch vchodových dveří vyšla o něco starší žena. Patrně se jednalo o její matku, poněvadž se jí mírně dotkla rukou, něco řekla a obě se vydaly ve směru mé chůze. A právě si nešlo nevšimnout rozdílu v jejich zadní části těla. Dcera se jevila jako o drobet širší a působila při chůzi „neuspořádaně“, zatímco matka disponovala postavou, která vyvolávala dojem trénovanosti. Zadek vlastnila o něco menší a užší a nic se na něm neklepalo, ač byla oblečena do černých elastických kalhot. Napadlo mě, že před sebou nevidím zdaleka první obraz matky a dcery, o nichž by se s malými obměnami dalo napsat cosi stejného.
Zkusím si nyní položit následující otázky. Mají rodiče více práce než děti? Všechno oběhají, zatímco děti doma sedí, jedí, hledí a kynou? Starají se starší - nikoli staré - ženy více o svoje tělo? Dopracovaly se k užitečnému závěru, že se vyplatí cvičit? Nejlépe pravidelně? Jak se jim daří postupovat? Dosáhly na cenné poznání, že jim dění na sociálních sítích tolik neučaruje a ony se budou citelně méně věnovat chytrým mobilním telefonům? Cvičí proto, aby právě tam mohly umísťovat fotografie, kde by se svěřily se svými pokroky v tělesné a leckdy též v duševní rovině? Další kus prospěšné práce by vykonaly, kdyby své dcery ovlivnily v řečeném duchu. Jejich dívčí i chlapečtí potomci jsou podle výzkumných dat expertů na duševní procesy lidí přesvědčeni, že hlavním úkolem je co nejlépe působit ve virtuálním světě. Žel sklouzávají do stanoviska - co se nenachází na moderních informačních a komunikačních technologiích, jako kdyby neexistovalo. A namluvit a napsat se tam dá cokoli, že? O úpravě snímku ani nemluvě.
S ohledem na existenci bohatství metody kritického myšlení bychom mohli uplatnit odlišné názory a přístupy. Někdo by mohl mluvit o nápadech, čímž by do určité míry využil osobní vlastnost, kterou nazýváme nápaditost. Za určitých okolností jde o velmi cenný prvek. Ne však vždy. Při cvičení a jeho obohacování se budou hodit. Podobně jako menší zadky…
Závěr a jiný pohled. Zadky matek mohou být někdy dost zrezivělé. Nebo naopak v lepším stavu než předky, neboť se k nim nedostane tolik vlhkosti a nečistot. I tady nám vychází jako rozumný požadavek, abychom se o ně průběžně staraly.
