Článek
Určitě má svoji cenu hlavu namáhat a rýsuje se zde přínos - především jak se odpovědné osoby mohou přiblížit k co nejlepší a nejefektivnější praxi.
Část rodičů si dává na úseku výchovy dost pozor a snaží se splnit úkoly co nejlépe. Proto se kromě vytváření příležitostí pro kladnou seberealizaci dětí zamýšlejí nad formami pochval a také nad jejich počtem. Možná je vše docela jednoduché. Chtělo by se sdělit - čím více je odměn, tím je dítě lepší. Jde skutečně o pravdivé konstatování? Pokusím se předložit analogii. Sám jsem kdysi měl možnost nahlédnout do několika klasifikačních systémů u různých pracovních organizací, kde se k počtu přihlíželo, aby po dosažení jistého množství mohlo být uděleno - obecně napsáno - vyšší ocenění. Na první pohled se zdá vše v pořádku. Jenže nebylo. Detailnější nahlédnutí potvrdilo potíže - u mírnějších a shovívavějších vedoucích bylo odměn udělováno nepoměrně více. Hodně chválili. Přísnější však leckdy přistupovali k oceňování podřízených, jako kdyby jim dávali z vlastního. Naopak nadměrně šetřili. Nešlo o jediné „nepravosti“.
Na jiném pracovišti bylo ocenění směrováno zejména ke kamarádům a tzv. blízkým. Jinak řečeno - kdo s šéfem souhlasil, „nebál“ se poskytovat osobní službičky a jinak pečoval o příznivé image jeho a pracovního úseku - někdy žel i bez ohledu na skutečně vykonanou práci -, dočkal se vyššího počtu pochval. Podařilo se také odhalit pár případů, kdy bylo praxí, že si někteří pracovníci o odměnu sami řekli a dostali ji. Šéf nemusel vybírat, naopak vyhověl „lidu“ a měl klid. Jindy dal na rady tzv. starších. Ti mu na oplátku téměř zajistili tzv. klid a pořádek. Inu zavládla proslulá životní zkušenost a princip v podobě „něco za něco“. A ještě byl zaznamenán jeden přístup - část nadřízených si na sebe brala tolik úkolů a povinností, že na hodnocení a odměňování už neměli čas - ke škodě své i svých pracovních svěřenců. Proto se zákonitě stávalo, že nejvýše oceněnými se stali jedinci, kteří rozhodně nebyli pracovně nejlepšími.
I přes odbočku do ne dětského světa zřejmě dobře chápeme, v čem je pověstný zakopaný pes. Patrně by měl existovat rozdíl v počtu odměn mezi lepšími a horšími dětmi, možná doma a určitě ve škole. Mohl by být efektivní? Zdá se správné přitakat. Ve škole žák s lepšími výsledky obdrží hodnotnější známku, nachází se tu určité „ale“ - aniž se zkoumá, kolik úsilí v přípravě vynaložil. Nadanější se snadněji dostane k jedničce. Někdy zcela bez práce. Fungují stejným způsobem procesy v životě dospělých? Jsme nuceni přiznat, že někdy se tak stává. Zřejmě však v menšině. Ve sportu se hodnotí také výsledek. Když všichni odtrénují stejně, mají být pochváleni? I tady bude splnění stanovené jednotky pro někoho snazší. A stejně pochval co do rozsahu? A postup v samotném zápase a po něm? Jeden projeví velkou snahu, ale má trochu smůly. Druhého někdo nastřelí a od něj se míč dostane do branky. Má být speciálně oslavován? Nebo si z něj jiní budou tropit žerty? A třetí odvádí spíše tzv. černou práci. Nedostane se do nejsledovanějších statistik. Kolik se jemu dostane ocenění? Všimne si ho vůbec někdo? A ještě dodám - není jednička jako jednička!
Je nabíledni, že zajímavých souvislostí a komplikací se tady nalézá opravdu hodně. Je docela možné, že dnešní řádky leccos zkomplikovaly. Nešlo o primární účel, nicméně je správné a čestné poukázat na složitosti, s nimiž se setká rodič a jakýkoli dospělý, který bude o oblasti hlouběji uvažovat a snažit se v ní postupovat co nejlépe - k prospěchu vlastních a někdy i cizích dětí.
