Článek
O duších se občas mluví. Jako první člověka, který často a rád jezdí na kole, napadnou předměty, které se vkládají do plášťů. Zrovna nedávno jsem se trochu podivil po zjištění, že náctileté děti nevědí, oč se jedná. Vysvětlením se stalo, že část z nich ještě v životě neseděla a nejela na kole. Jiné se již sice projely, ale doposud nikdy se nestaraly, po čem jezdí. Situaci zachránil v jedné třídě desetiletý chlapec. Vypověděl, že asi před měsícem spatřil dědu, jak „z toho, po čem se jezdí, vyndal něco tmavého a mluvil o duši“. Pak s ní něco dělal, ale jeho proces nebavil, nudil se a nevydržel. Ještě snad není vše ztraceno. I když… No - právě probírané duše se mohly někam zašantročit. Jedinec je hledá, když je potřebuje, ale jaksi je nemůže nalézt. Zde patrně půjde o dost obecný zážitek. Bude se týkat mnoha osob.
Nyní je čas se od jízdních kol posunout k jinému typu. Duše sice není považována za vědecký termín, nicméně ho lze ve spojení s dnešními úvahami použít. Na programu se ocitají - ztracené duše v člověku, aby bylo jasno. Hned je potřebné představit následující otázky. Jak vlastně vypadají? Co bychom si měli zobrazit ve své hlavě? Na koho a na co narazíme, pokud bychom je potkali? Mohou nás nějak překvapit? A obohatit a inspirovat? Poznali bychom vůbec, že se duše ztratila? U bicyklu bude o hodně jasněji. Pryžový předmět se nacházel na poličce v síni nebo v garáži. Ale dnes tam není. U lidské bytosti nemůžeme oplývat jistotou.
Popojeďme ještě o kousek dále. Leckdo se třeba dušuje. Znamená snad, že může mít s duší nějaký problém? A co jestli bude přidušen? Pak mu byl odebrán kyslík? Nebo se vyskytl příliš blízko duše, tj. při duši? Vlastní nebo cizí? O kterou by šlo více? Je jasné, že pokud ke slovu přijde bohatství metody kritického myšlení, objeví se v hlavě ledacos. Pak je čím se zabývat a zároveň někdy i zabavit.
Jako ztracené duše v řadě případů působí zamilovaní jedinci. Oni by základní představu mohli vcelku dobře naplňovat. Ne vždy jsou plně soustředěni. Spíše se zasněně dívají někam do míst, která jiní neznají. S vysokou pravděpodobností jim v hlavě defilují obrázky milé osoby a záběry ze společného konání. Nereagují na slova ostatních. Přeslechnou je. Jsou vypojeni. Postupují jako ve snu atd. Že by opravdu šlo o ztracené duše?
Pomůže jí, pokud podlehne nabídce moderních informačních a komunikačních technologií? Možná tam najde inspiraci a možnost k ukotvení a návratu. Či ke zrání. Nebo se tam též může ztratit docela. Stačí nekriticky přijímat a nasávat nabízené podklady. Odborníci na informační procesy by jim doporučili se zde vážně zamyslet, počítat s riziky a s faktem, že ne ve všech případech na ně čekají kladné projevy.
Na závěr mě napadá drobný úkrok mimo. Mezi zajímavé souvislosti bychom mohli zařadit zamyšlení, jak daleko mají ztracené duše od bloudících duší. Že by také existovaly? Bude potvrzení jejich výskytu snadnější nebo naopak obtížnější?
Poslední poznámka. Nedávno jsem si v jedné knize přečetl, jak se dvě ztracené duše hledaly, posléze rezignovaly, naděje se vytratila, ale po letech nečekaně došlo k radostnému shledání. Ztracené duše se nakonec ukázaly nebýt úplně ztracenou záležitostí. Myslím, že nás zavedly dost daleko.
