Článek
Zapnete večer televizi, abyste na chvíli vypnuli hlavu. Jenže po chvíli přijde zvláštní pocit. To, na co se díváte, nepůsobí jako plynulý příběh, ale jako něco, co je sestavené podle předem daných pravidel. Jako by se víc řešilo „co tam musí být“, než jestli to celé drží pohromadě.
Nejde o to, že by někomu vadily různorodé postavy. To je v pořádku a k životu to patří. Spíš jde o způsob, jakým jsou jejich vzájemné vztahy poskládané. Divák pozná, když celek nepůsobí přirozeně, i když nedokáže přesně říct proč.
Dřív bylo jednodušší se do seriálu ponořit. Dnes se stává, že si začnete všímat spíš konstrukce než samotného příběhu. A v tu chvíli se vytrácí kouzlo.
Podobně to platí i u některých historických seriálů. Když se příběh tváří jako z konkrétní doby, ale detaily tomu neodpovídají, přestává dílo působit realisticky. Divák pak řeší spíš nesoulad než děj.
Výsledkem je paradox. Místo aby si lidé zapamatovali postavy a jejich příběhy, zůstane jim zvláštní pachuť, o které se začne mluvit. Ne proto, že by lidé odmítali rozmanitost, ale proto, že chtějí, aby příběhy dávaly smysl a nepůsobily uměle.
Je to vlastně jednoduché. Seriál má diváka vtáhnout, ne nutit ho přemýšlet nad smyslem podivné skládanky. Když se příběh rozpadá pod tíhou vlastních konstrukcí, mizí i jeho síla. Mnohá slibná díla tak vyšumí do ztracena a nikdy se nestanou tím, čím mohla být. A to je škoda.
