Článek
Moje sousedka nikoho neohrožuje, chová se tiše a o kytky na chodbě se stará vzorně. Jenže její realita je z trochu jiného světa. A já už pomalu ztrácím sílu se v něm orientovat.
Když jsem se stěhovala do nového bytu, nejvíce mě zajímalo, jaká je ta paní, která se mnou sdílí patro. Na první pohled se zdála být v pohodě. Mladší důchodkyně, vždycky upravená a usměvavá. Byla to idylka do chvíle, než jsem s ní poprvé promluvila na lavičce před domem.
Během rozhovoru mě sousedka s naprosto vážnou tváří zasvětila do bezpečnostního systému našeho domu. Máme prý štěstí. Bydlí s námi hodní duchové, kteří nás chrání před těmi zlými. Ti se k nám totiž neustále pokoušejí vlézt oknem. Ale pohoda, paní mě ubezpečila, že situaci monitoruje.
Jenže to byl teprve začátek. Minulý týden mě zastavila s naléhavou prosbou: „Prosím vás, nemohla byste mi zítra půjčit tři židle? Přijde ke mně na kávu pan prezident i s ochrankou. A já je nemám kam posadit.“
V tu chvíli vám proletí hlavou tisíc věcí. Máte paní říct, že prezident má nejspíš jiný program? Nebo se zeptat, jestli pije turka? Raději jsem zamumlala něco o tom, že mám zítra taky hosty a židle potřebuju. Druhý den samozřejmě žádná černá limuzína nepřijela a sousedka v klidu před domem plela růže.
Nejbizarnější rozměr ale mají její milostné pletky. Sousedka má přítele. Mluví o něm s obrovskou láskou a barvitě líčí, co všechno pro ni onen muž dělá. Má to jediný háček. V domě ho nikdy nikdo neviděl.
Před pár dny mě ale šokovala dotazem: „On u vás přespával můj přítel? Čekala jsem ho na večeři, ale on si určitě spletl dveře.“ Když jsem se pokusila naznačit, že u mě nikdo nebyl, jen shovívavě mávla rukou, že on je hrozný popleta. Od té chvíle sousedka žije v představě, že její fiktivní partner spává u mě na gauči. Nemá smysl jí to vyvracet.
A to nejzajímavější? Pravidelně mě zdvořile žádá, zda bych jí během následujících čtrnácti dnů nezalévala květiny, protože odjíždí do lázní. Jenže nikam neodjede. Celé dva týdny ji denně potkávám na chodbě nebo u popelnic, kde mi děkuje za to, jak se jí o rostliny vzorně starám, dokud je pryč. Vlastně žije paralelně ve svém bytě a v lázeňském sanatoriu.
Člověk si říká, že by se to mělo řešit. Jenže jak? Zjišťovala jsem si možnosti. Legální cesta, jak takového člověka přimět k léčbě, v České republice neexistuje, pokud dotyčný neohrožuje sebe nebo své okolí. A moje sousedka je mírumilovná. Nikoho nenapadá, nekřičí, neničí majetek. Je prostě jen v jiném světě. Policie ani psychiatrie v takovém případě konat nemohou a nebudou. Osobní svoboda je nedotknutelná, i když je plná duchů a neexistujících prezidentů.
A tak se s paní učím žít. Usmívám se, na všechno přikyvuji a o ničem se nedohaduji. Vlastně mi ani nic jiného nezbývá. Koneckonců je to docela příjemná sousedka.
