Článek
Šli jsme s mým dvanáctiletým synem z nákupu a smáli se věcem, které by vám asi vůbec směšné nepřipadaly. Když jsme byli v nejlepším, došlo ke zvláštní změně. Syn ztichl, otočil hlavu na druhou stranu a trochu zrychlil. Bylo to tak náhlé, že mě to praštilo do očí.
Zeptala jsem se, co se děje. Řekl, že zahlédl dva starší kluky, které potkává ve škole. Učit se jim prý nechce, ale sebevědomí mají na rozdávání. Když se nudí, někoho si najdou a pěkně si ho podají. Nikoho přímo nebijí, ale i tak je to dost na to, aby se mladší děti naučily dívat do země.
Zeptala jsem se syna, jestli mu ti kluci někdy ublížili. „Ne,“ řekl. Pak mi vysvětlil, že učitelé jim prý párkrát domlouvali, ale to, co je mimo školu, neřeší. A to je přesně ono. Vyučování skončí, ale kluci ne. Jejich jediným koníčkem je deptat ostatní. To, že je to jejich rodičům srdečně jedno, asi netřeba zdůrazňovat.
Když jsem viděla, jak rychle syn změnil výraz, napadlo mě, že ho od září přihlásím do nějakého kroužku sebeobrany. Ne proto, aby se pral. Ale aby věděl, že se v případě potřeby agresorům ubrání. Když jsem mu to navrhla, nijak neprotestoval. Dokonce jsem v jeho očích zahlédla spokojenost a úlevu.
Je mi smutno z toho, že žijeme ve světě, kde nestačí vést děti k tomu, aby byly slušné a ohleduplné. Musíme je připravovat na ty, kdo slušní nejsou.
I když se rádi smějeme, realita nám občas připomene, že jen s veselou a dobráckou povahou v naší společnosti neobstojíme. Nevím, jak vy, ale já chci, aby moje dítě chodilo po světě se vztyčenou hlavou. Jak podobné situace řešíte u vás doma?
