Článek
„Svou maminku bys měla brát s rezervou,“ řekla mi jednou třídní učitelka. Ve čtrnácti letech už jsem měla dost rozumu na to, aby mi došlo, že se máma na včerejším rodičáku pěkně předvedla. Tiše jsem přikývla a se sklopenýma očima vycouvala do lavice. Nevěděla jsem přesně, o co šlo, ale styděla jsem se celý den.
Společné nákupy, cesty k lékaři nebo výlety byly pro mě odjakživa utrpením. Zatímco jiné mámy se chovaly tak nějak normálně, ta moje všude vyčnívala. Kamkoli přišla, způsobila pozdvižení. Všechny její projevy byly přehnaně hlasité a nevkusné. Nejhorší bylo, že se s každým dávala do řeči. Vůbec nechápala, že se to kolikrát vůbec nehodí.
Někdo by mohl namítnout, že jsem byla jako puberťačka k mámě přehnaně kritická. Věřte, že ne. I můj táta před ní utíkal. Přes den na zahradu a do lesa, večer do hospody. Své nejlepší kamarádce jsem nezáviděla bazén a zlatého retrívra, ale seriózní maminku.
Jak běžely roky, uvědomila jsem si, že s mamkou v tomhle ohledu opravdu nic nenadělám. Zazdila jsem kvůli ní i svůj maturitní ples. Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem se tehdy hodila marod. Dalších pár let jsem strávila na studiích a pak jsem definitivně rodinné hnízdo opustila.
Můj partner měl s mámou ze začátku trpělivost. Dokonce mě jednou přemluvil, abychom ji s sebou vzali na výlet. To, co matka předvedla na prohlídce hradu, však bylo děsné. Styděli jsme se tak, že bychom se nejraději propadli do hladomorny. Na plánovaný společný oběd už jsme ani nešli.
Po narození syna jsem mamku prosila, aby se aspoň před ním krotila. Marně. Když náš chlapec začal pobírat rozum, úplně normálně jsem mu vysvětlila, že by se neměl chovat jako babička. Pochopil to a nikdy se po ní neopičil. Když byli spolu ti dva na hřišti, on byl ten, který nikdy nepřekročil hranici běžného dětského dovádění. Babička řádila jako pominutá.
Mamka má upřímnou a dobrosrdečnou povahu. Máme ji rádi, ale na výlety ji s sebou raději nebereme. Naštěstí ji to nemrzí. Jezdí s kamarádkou, která je stejně výstřední jako ona. Smějí se, hlasitě vykládají všechno, co je napadne a vůbec jim nepřijde, že by se měly krotit. Upřímně jim jejich radost ze života přeju.
