Článek
Nikdo na mě nic nepoznal a ani já sama na sobě nepociťovala žádnou změnu. Jediné co bylo jinak, byl sáček plný léků v mé kapse.
Nevím proč jsem se rozhodla ukončit svůj život právě v té chvíli. Nic tomu nenasvědčovalo, všechno to špatné, čím jsem si prošla, bylo za mnou a já mohla konečně relativně normálně žít. A nebo to bylo tím, že mě doháněla minulost? Hledání sama sebe? Nevím a dodnes neznám odpověď.
To ráno jsem přišla na praxi a krátce nato jsem odešla na záchod kde jsem spolykala všechny ty léky. Poté jsem se vrátila zpátky na plac a dělala všechnu zadanou práci, jako by se nic nestalo. Pak jsem, ale začínala mít zvláštní pocit a možná i strach co bude. Nedalo mi to a svěřila jsem se kamarádce, která byla starší a byla již tady zaměstnaná a slib, že nikomu nic neřekne, nedodržela. Zalarmovala vedoucí a pak i mistrovou. Zatímco ony volaly záchranku, kamarádka mi držela hlavu na záchodovou mísou a nutila mě zvracet a přitom brečela. Možná měla výčitky a nebo jen o mě strach. Pak si ještě pamatuju záchranáře, kteří tam přijeli a dál už nic……
Návrat na praxi byl pro mě těžký. A asi nejen pro mě. Ačkoliv se mě nikdo na nic neptal a snažili se tvářit, že je vše v pořádku, cítila jsem ty jejich nejisté pohledy. Myslela jsem, že mě tady nechtějí a vzali mě zpět jen proto, že už zbývalo jen pár měsíců do závěrečných zkoušek. A proto mě mile překvapila vedoucí tohoto obchodu, která mi nabídla, zda nechci u nich po vyučení zůstat.
Zdálo by se, že všechno dobře dopadlo a má svůj happy end. Ale já myslím na to, jestli to nemělo mít jiný konec. Tak ráda bych se někomu svěřila a promluvila si o tom, ale je to taková moje třináctá komnata, která by měla zůstat zamčená.
