Článek
Vždy jsem toužila po velké rodině. Mít víc jak dvě děti. Asi ve mně převládal syndrom jedináčka. Tak nějak to bývá, že toužíme po tom, co nemáme.
Jenže roky přibývaly a ve mně se nějak touha po miminku ztratila. Žila jsem prací a nepociťovala jsem, že bych měla mít dítě. Po svatbě to byl manžel, kdo naléhal, že bychom si měli dítě pořídit. Až časem se ukázalo, že po něm taky ještě netoužil, ale byl na něj nátlak z jeho strany a on chtěl jen vyhovět.
Nečekala jsem, až se ve mně probudí nějaké ty mateřské pudy a pro dítě se nakonec rozhodla. Bohužel po otěhotnění manželův veškerý zájem o budoucí miminko skončil. Stali se z nás dva potenciální rodiče, kteří se ani jeden netěší. Ve mně aspoň zůstala ona zodpovědnost, že příchozí miminko bude potřebovat i materiální věci. Manžel ani toto nechtěl řešit. Nebyla ještě doba e-shopu, abych si vše nechala poslat. Byl to celkem boj, přesvědčit ho, že jako těhotná bez řidičáku a auta tyto nákupy sama nezvládnu.
Porod byl dlouhý a těžký. Manžel mi to nijak neusnadnil. Vlastně ani nevím, proč chtěl u porodu být. Celou dobu tam jen mrčel, že už je unavený a kdy už konečně porodím, jako bych to mohla nějak ovlivnit.
Po příchodu z porodnice jen řešil, jak hned ukázat dítě příbuzným. Vůbec nebral v potaz, že bych si třeba chtěla aspoň nějaký ten den odpočinout. Postýlka, která měla být v ložnici, byla vystěhovaná do pokoje s tím, že já budu spát s miminkem sama. Uvedl několik argumentů, proč s námi nechce být, ale ten pravý, že chce mít klid, nepřiznal. Ano, miminko bylo velmi uplakané a už v porodnici jsem s ním měla problém, což on moc dobře věděl.
Manžel si dále žil svůj život, aniž by se nějak zapojil o péči. Miminko mi spalo v kuse maximálně dvacet minut. Byla jsem vyčerpaná a nevěděla jak dál. Internet jsme žádný neměli a knížky a brožury byly jen a jen o kojení. Jediné, co pomáhalo, bylo mít dítě neustále na rukou.
Ani nevím jak jsem nakonec toto období přečkala, ale bylo za mnou. Jak se říká, vše člověk zapomene, a mě najednou přepadly ony mateřské touhy pořídit si miminko. Rozum mi sice velel, že bych měla nějaký ten čas ještě počkat, ale opět to byl manžel, který tvrdil, že je už nejvyšší čas. Už jsem nebyla tak naivní a věděla odkud vítr fouká a že to není z jeho hlavy, ale i tak jsem nakonec svolila. Po otěhotnění se dostavily i ty správné emoce a já byla konečně šťastná nastávající maminka. Ale pak přišly špatné výsledky a ty ukazovaly, že s největší pravděpodobností bude mít miminko Downův syndrom. Vzala jsem to s naprostým klidem a pořád jsem byla ta šťastná nastávající maminka. Hůř na tom byl manžel, nebo spíš jeho strana, která se asi vyjádřila ve smyslu potratu.
Odběr plodové vody jsem nakonec neabsolvovala. Nač podstupovat riziko, když jsem byla stejně rozhodnuta si miminko nechat. Byla jsem jediná, kdo se na miminko těšil, hormony štěstí pracovaly na plné obrátky a já si užívala každičký den.
Miminko se nakonec narodilo zcela zdravé, nejhodnější na světě a já si užívala konečně i chvíle mateřství.
Další těhotenství pak přišlo neplánovaně a já se tak stala trojnásobnou maminkou a tak se mi splnil i sen o té větší rodině.
Manželův život ani tři děti nijak neovlivnily, kromě finanční stránky si žije, jak já s oblibou říkám, jako svobodníček.
I když starost o tři děti nebyla vždy jednoduchá, zvládla jsem to celkem dobře. Byla jsem jen vždy taková ta ustrašená máma, aby se dětem nic nestalo a dodnes jsem. Dokud jsem je měla pod svými křídly, dal se ten strach nějak ovládat. S nástupem do školských zařízení jsem však začala mít panický strach, že se něco stane. Jeden čas to došlo tak daleko, že jsem musela začít vypínat zvuk u telefonu, protože každé zazvonění, mi přivádělo infarktové stavy. Věděla jsem, že toto není správné a že bych na tom telefonu měla být přístupná. Pak jsem každou chvíli kontrolovala, zda nemám nepřijatý hovor a poté úleva, když jsem nic neobjevila. Klid přišel vždy, když jsem ty svoje děti měla všechny doma.
Těšila jsem se až vyrostou a mně odpadnou nejen starosti a péče, ale i strach o ně, který mě provázel. A stalo se, děti vyrostly, ale je to ještě horší. Člověk už je nemá pod dohledem, nemůže je nijak chránit, něco nebezpečné zakazovat. Syn si pořídil motorku a já teď žiju v mnohem větším strachu. A tak si říkám, jestli ty krásné chvíle mateřství stojí za ten strach a zda by mi nebylo líp jako bezdětné.
