Článek
Asi nejsem mezi ženami svého věku žádná velká výjimka. Nenamlouvám si, že je mi dvacet, ale protože se chci udržet fit, zdravě jím, nutím se do cvičení a během posledního roku dokonce bavím rodinu směšnými grimasami obličejové gymnastiky. Dá se říci, že se mi docela daří. Za šera nebo při dobrém nasvícení se sama sobě líbím a slabozrací jedinci mě tu a tam titulují hřejivým oslovením: „Slečno.“ Jediné, s čím mi nikdo nepomůže, jsou bohužel mé šedivějící vlasy.
První světlé nitky se v mé kaštanové kštici objevily krátce po narození dítěte a od té doby jich každým rokem stále více přibývalo. Nejdříve jsem si stříbrné vlásky vytrhávala a když jsem uznala, že je to dlouhodobě neúnosné, začala jsem se barvit. Po desetiletém trápení s odrosty jsem si nakonec řekla: „A dost! Budu přirozená.“
Svěřila jsem se partnerovi a ten s mým záměrem souhlasil. „Já myslím, že je to teď i moderní,“ pronesl a podpořil mě i v tom hrozném období, kdy jsem si nechávala vlasy co nejdéle odrůstat. Pak jsem šla do kraťoučkého šedého sestřihu, který mně osobně připadal velmi sexy.
V zaměstnání i mezi přáteli mě každý chválil. „Fakt ti to sekne,“ lichotila mi kolegyně a obdivně zvedla palec. „Vážně pecka!“ přidali se ostatní. V tu chvíli jsem na sebe byla neskutečně pyšná. Šla jsem hrdě proti proudu, a navíc jsem byla za hvězdu!
Krátce nato přišla ledová sprcha. Když jsem postávala před šatnou synova sportovního kroužku, zaslechla jsem za zády tiché šuškání. „Ty jo, myslíte, že tohle je jeho babča?“ špitali si mezi sebou kluci. Snažila jsem se zachovat klid, ale cítila jsem se opravdu dotčeně. Jak mě někdo mohl považovat za babičku? Je mi šestačtyřicet, ne šedesát!
U večeře jsem se se svým trápením svěřila partnerovi. Tehdy můj drahý projevil skrytou genialitu a mezi dvěma sousty jednoduše navrhnul: „Tak se odbarvi.“ Jak to, že mě to samotnou nenapadlo? Stane se ze mě blondýna! Na světlých vlasech šediny tolik nevyniknou, a navíc to bude celkem zajímavá změna.
Pak už to šlo jako po másle. Známá kadeřnice mi na hlavě vytvořila světlounký odstín a když už jsem byla v ráži, hned ve vedlejším salónu jsem si nechala do nosu vsadit i maličký, decentní piercing. „Tady máte babičku,“ pomyslela jsem si, když jsem hodnotila v zrcadle svůj nový vzhled. Blond vlasy zářily a třpytivý kamínek jemně doplnil můj styl. Líbilo se mi, jak vypadám, ale zároveň jsem se rděla při pomyšlení, jak snadno jsem se vzdala svého původního přesvědčení.
Brzy jsem si však zvykla a dnes se cítím skvěle. Konečně mám pocit, že barva mých vlasů odráží mou energii a radost ze života. A jestli se někdy vrátím k šedinám? To si budu šetřit na chvíli, kdy ze mě syn udělá skutečnou babičku. A ani to není jisté!
