Článek
Můj syn byl od narození velmi citlivý. Když nebyl v náruči, očividně se trápil. Jediné, co ho ukonejšilo, byla naše fyzická blízkost a hlas. Střídali jsme se proto v nošení a na noc ho ukládali k nám do postele.
Brzy jsme pochopili, že v kočárku naše miminko prostě nevydrží. Instinkt nám velel vyndat ho z korbičky a pochovat ho. Proto jsme ho začali nosit.
Dnes je používání nosítka běžná věc, ale v době, o níž mluvím, se nic podobného nepraktikovalo. Děťátko zkrátka patřilo do kočárku a hotovo. Jen ať brečí, však si zvykne.
Takový způsob výchovy jsme však zavrhli. Když jsme viděli, že je syn v náruči spokojený, přemýšleli jsme, jak si nošení usnadnit. Mít dítě na rukou většinu dne, bylo přeci jen dost únavné.
První nosítko, které jsem ušila, bylo sice funkční, ale do dokonalosti mělo daleko. U druhého jsem vychytala největší chyby a to třetí bylo skutečně luxusní.
„Nechápu, proč toho chudáčka taháte jako kotě,“ pravila tchyně, když jsme vyráželi se synkem ven. „V kočárku by se hezky vyspal,“ přidala se švagrová a zamáčkla slzu. Nikdo by jí v tu chvíli nevysvětlil, že své dítě nechceme trápit.
Cizí lidé nebyli tak otevření, ale bokem se nám doneslo, že prý synka nosíme jako neandrtálci a tím ho týráme. Otrávit jsme se však nenechali.
Náš chlapeček strávil v nosítku opravdu hodně času. Celou dobu se cítil bezpečně a to bylo pro nás nejdůležitější. Do kočárku se nevrátil ani později, když začal sedět a lézt.
Dnes už je syn velký a samostatný. Netrpí přecitlivělostí ani syndromem mamánka. Jsem si jista, že ho nošení nijak nepoškodilo. Naopak.
Když dnes potkám maminku nebo tatínka s miminkem na břiše, musím se usmát. Díky osvětě už se ví, že děti nenosí jen filmové indiánky, ale všichni rodiče, kteří cítí, že je to tak správné. Děkuji za ten pokrok a tleskám radostí.
