Článek
Máma porodila své první dítě v osmnácti, když byl táta na vojně. Bydlela v podkrovním pokojíku rodného domu a doufala, že to osamělé období rychle uteče.
Pár dní po porodu přišli příbuzní z tátovy strany. Starší manželé, bezdětní, dobře zajištění. Přinesli dárky, usmívali se a pochovali miminko. Pak řekli, proč doopravdy přišli.
Nabídli, že si chlapečka vezmou. Vychovali by ho jako vlastního a zajistili mu budoucnost. Výměnou by rodičům dali chatu. „Jste mladí, uděláte si další,“ řekli naprosto vážně.
Máma seděla s miminkem v náručí a doufala, že se jí to jenom zdá. Ale byla to pravda. Příbuzní mluvili klidně, rozumně, jako by nabízeli pomoc.
„Já bych Jiříčka přece nikomu nedala,“ zaznělo do ticha kuchyně. „Nezlobte se, ale je náš.“ Tím návštěva skončila. Manželé odešli s nepořízenou a na několik let se úplně odmlčeli. Nejspíš se cítili trapně.
O podivné nabídce bezdětného páru jsem se dozvěděla až jako dospělá, když jsme si jednou večer s maminkou povídaly. „Vůbec jsem se nepotřebovala rozhodovat,“ řekla tehdy.
Máma si s příbuznými po čase vše vyříkala a zčeřené vody se uklidnily. A pokud vás zajímá, co se stalo s onou chatou, prozradím vám, že ji dnes vlastní můj bratr. Ten, který za ni měl být kdysi vyměněn.
