Článek
„Musíte ho víc krmit.“
„Takový kluk potřebuje pořádně jíst.“
„Já byla taky takhle hubená – poslali mě do ozdravovny.“
A vrchol velikonočního oběda? „Vypadá jako záchodový pavouk.“ Děkujeme, teto Růžo.
Náš syn je štíhlý. A také zdravý, plný energie a chuti do života. V jídelníčku má zeleninu, bílkoviny, ovoce – žádná hladovka. U lékaře všechno v pořádku. A přesto, kamkoli přijdeme, posloucháme narážky na jeho postavu.
Co na tom, že on sám je spokojený. Proč má tělo dítěte vzbuzovat tolik pozornosti?
Je hubený. Ale v pořádku.
Syn jí, když má hlad. Má své tempo a apetit. A hlavně – nemá žádný problém. Proč bychom ho tedy měli mít my?
Ve škole mu kuchařka nabízí přídavek, i když sám nepožádá. Doma posloucháme, že „takhle vypadá podvýživa“. Ne, nevypadá. Je to tělo dítěte, které se hodně hýbe, má rychlý metabolismus a genetiku, která nepřeje baculatosti.
Nejsme přeci všichni stejní.
Já jsem byla hubená. Partner taky. A náš syn je po nás. Děti navíc nerostou rovnoměrně – chvíli se vytahují do výšky, pak teprve „dorostou do šířky“. Ale ani to není pravidlo. Každý člověk je jiný.
Syn má pevné tělo, zdravou barvu, chuť k jídlu i k životu. Jen se nevejde do představ některých lidí o tom, jak má „správné dítě“ vypadat. Ale to je jejich problém, ne jeho.
Slova, která zraňují
Poznámky typu „je moc hubený“ možná zaznívají s úsměvem, ale dítě si je pamatuje. Začne o sobě pochybovat. Sledovat se. Omezovat se. A to je cesta, kterou mu opravdu nepřejeme.
Prosím vás, nechte děti být. Pokud jsou zdravé, spokojené a cítí se dobře, není třeba je napravovat. Ne každé štíhlé dítě je podvyživené. Ne každé musí přibrat.
Někdy je prostě jen takové, jaké má být. A to by mělo stačit.
