Článek
S Lenkou jsme se znaly mnoho let. Veselá černovláska byla skoro jako moje sestra, a proto mě zaskočilo, když si mě z ničeho nic v telefonu zablokovala. Dlouho jsem si lámala hlavu, jestli jsem řekla něco špatného. Pak jsem si vzpomněla na naši poslední konverzaci.
Povídaly si o jejím novém nábytku, když jsem jen tak mezi řečí pronesla: „Kdyby nebylo tvého Mirka, asi bych se loni vůbec nepřestěhovala. A ještě jsem mu, chudákovi, pustila omylem na nohu křeslo…“
Zasmála jsem se, protože tehdy to byla komická situace. Kamarádka však zmlkla. Chvíli hleděla do prázdna, pak se podívala na telefon a řekla: „Musím běžet.“ Bylo mi divné, že tak spěchá, ale na nic jsem se neptala a jen jsem jí zamávala na rozloučenou. Večer už byl můj účet zablokovaný.
Netušila jsem proč, dokud mi to neřekl sám Mirek. „Lenka nevěděla, že jsem ti tehdy pomáhal. Já jí to neřekl. Bál jsem se, že bude žárlit,“ přiznal se. Nevěřila jsem svým uším, ale bylo to opravdu tak.
Moje stěhovací historka rozbila naše přátelství jako granát a Mirek má teď doma peklo. Řekl mi, že vážně uvažuje o rozchodu. Prý už dál nezvládá život vedle tak žárlivé partnerky, která nesnese, že někomu tahal gauč do druhého patra.
A já? Měla jsem celý rok pocit, že je vše v pořádku. Že Lenka všechno ví. Ale stačilo jedno nevinné slovo a všechno se obrátilo naruby. Proto se ptám: „Jakou cenu má přátelství, které se rozpadne jen kvůli několika kusům nábytku?“
