Článek
Protřelý světoběžník byl pro náš kolektiv skutečným přínosem. Naučil nás nadávat v několika světových jazycích, prozradil nám pár karetních triků a u několika vyspělejších děvčat rozpoutal první hormonální bouři. Mario byl zkrátka sympaťák.
Odpoledne pomáhal náš dočasný spolužák stavět atrakce a o víkendu roztáčel labutě nebo pomáhal babičce ve střelnici. „Nazdar!“ volali jsme na něj, když nabíjel vzduchovky. Přátelsky zamával a dal nám každému jednu ránu zdarma. Nikdy jsme nic netrefili.
Mariova mladší sestra Patricie si mě ochočila. Na lavičce před školou mi česávala dlouhé vlasy, zpívala cizokrajné písničky a vyprávěla o stísněném životě v maringotce. Byla neuvěřitelně milá. Jednou jsem ji vzala k nám na zahradu a ukázala jí jezírko s rybičkami. Hned druhý den mi na oplátku přinesla tehdy vzácné šmoulí samolepky.
Patricie mi během roku posílala pohledy z různých štací. Na rozdíl od svého bratra psala bez chyb a dávala si záležet na úpravě. Její vzkazy byly krásné a přinášely do mého obyčejného života vůni exotiky. Její každoroční májový příjezd byl pro mě nejen oslavou jara, ale i vzácného holčičího kamarádství.
Mario měl ještě starší sestru Lucii. Temperamentní slečna sedávala u kašny a věštila dětem z dlaně. V houfu kolem ní bylo vždy veselo. Jedly jsme nanuky a pendreky a kdo měl pár kaček navíc, ten chroupal turecký med.
Má kamarádka Patricie se stejně jako její sestra po letech vdala do jakési cirkusové rodiny a vídám ji jen velmi zřídka. Mario převzal rodinnou živnost. Každý květen táboří na našem náměstí pod rozkvetlými kaštany, roztáčí svůj kolotoč a provozuje střelnici.
„Nazdar, Neviditelnej!“ zavolám na něj, když procházím mezi atrakcemi. Dávný spolužák se zazubí a nechá mě několikrát zadarmo vystřelit na papírovou růži. Ať dělám, co dělám, stejně jako před lety se ani jednou netrefím.
