Článek
Svou kamarádku Katku jsem potkala náhodou v cukrárně. Seděla u stolku společně s desetiletou dcerou a na první pohled bylo jasné, že řeší nějaký problém. „Pojď, posaď se k nám,“ vyzvala mě a přistrčila mi ratanovou židličku. „Alespoň řekneš svůj názor.“ Místo jsem přijala a čekala, až mi Katka záhadnou situaci osvětlí.
Přítelkyně upila z kávy a pustila se do vyprávění. „Hanička dnes byla se školou na pěvecké soutěži. Kreslení ani tělocvik jí moc nejdou, ale ve zpěvu je vážně dobrá.“ Souhlasně jsem přikývla a zaraženou holčičku jsem podpořila úsměvem. „To je pravda, slyšela jsem tě před Vánoci u stromečku a bylo to opravdu moc krásné.“
„Jenže co je to platné, že je šikovná a možná i nejlepší, když v porotě sedí učitelky, které už mají předem jasno.“ „To snad ne?“ podivila jsem se. „Ale jo, je to pravda,“ utrousila Hanka, aniž by zvedla hlavu od hrnku s horkou čokoládou. „Vždycky vyhraje ta holka, co nikdy nevyroste,“ doplnila tiše.
„Je to děvčátko s poruchou růstu. Zpívá stejně jako ostatní, někdy i hůř, ale pokaždé ji vyberou,“ vysvětlovala kamarádka. „Nevím, proč to tak musí být. Ani se Hance nedivím, že je smutná.“ „Klárka taky říkala, že jí to štve,“ přidala se holčička a smutně od sebe odstrčila lákavě vypadající jahodový dortík.
Hlavou mi prolétla vzpomínka na vlastní dětství. Recitační soutěž, které jsem se každoročně účastnila, měla také svého předem daného vítěze. Byl jím výrazně ráčkující chlapec v pletené vestičce, který sice stěží artikuloval, zato svůj přednes doplňoval přehnanými gesty a grimasami. Porota toho malého komedianta prostě milovala a ostatním dětem nedala vůbec žádnou šanci.
Z dávných myšlenek mě vytrhlo cinkání lžičky. „Příští rok už soutěžit nepůjdu,“ řekla holčička rozhodně. „Nemá to cenu.“ Maminka pohladila dcerku po vlasech a odevzdaně pokrčila rameny. „Vidíš, vzala jsem ji do cukrárny, abych ji rozveselila. Ale koukám, že je to jedno.“
„Já bych to tak černě neviděla, třeba příště vyhraješ ty,“ snažila jsem se skleslé děvčátko povzbudit. „Já ale nepotřebuju dostat medaili,“ vysvětlila mi malá zpěvačka. „Mně jenom vadí, že porota není spravedlivá.“ Na to jsem neměla co říct.
Vypila jsem svou kávu a rozloučila se. Bylo mi líto malé Hanky i ostatních dětí, kterým bereme vítr z plachet v době, kdy jsou ještě plny nadějí. My dospělí pro sebe žádáme spravedlivé zacházení zcela automaticky. Je škoda, že dětem se ho velmi často nedostává. Tohle zkrátka není fér.
