Článek
Je příjemné odpoledne. Moje děti visí na prolézačce hlavou dolů jako netopýři a já si povídám s kamarádkou Kájou. „Neuvěříš tomu, co jsem teď řešila s našima,“ říká přítelkyně a pro větší efekt přidá dramatickou pauzu. „Vyprávěj, přeháněj!“ pobízím ji a těším se na šťavnaté drby.
„Rodiče si stěžují, že v poslední době hlídají Honzíka čím dál míň. Musím uznat, že mají pravdu. Když byl menší, byl u nich pečený vařený, ale teď si jen trochu pohraje se psem a běží za kamarády. Chtěla jsem to u našich vyžehlit, a tak jsem jim navrhla společný výlet. Třeba do zoo!“
„Pomohlo to?“ zajímám se. Kája nespokojeně pohodí hlavou a pokračuje ve vyprávění: „Víš, co mi na to řekli?“ „To netuším.“ „Tak nám to proplať!“ Nevěřila jsem svým uším. Chvíli jsem myslela, že se kamarádka začne smát a řekne, že si rodiče dělali legraci. Ale ne. Mysleli to vážně.
„Počkej,“ říkám pomalu, abych si to ujasnila. „Oni chtějí, abys jim zaplatila den strávený s vlastním vnukem?“ „Ano. Přitom mají peněz dost. Ale prý je fér jim tu výjimečnou událost zafinancovat. Vstupenky, občerstvení, možná i parkování.“
Neovládnu se a vyprsknu smíchy. „Takže si v podstatě objednali rodinný den, ale chtějí, aby to šlo na účet rodičů?“ „Jo. Představ si to.“ Kája nechápavě zakroutí hlavou. „A co jsi jim na to řekla?“ ptám se se zvědavě. „Normálně jsem odpověděla: ‚Jestli nemáte peníze, běžte se projít na přehradu. A o svačinu se nestarejte. Dám Honzíkovi do batůžku chleba s řízkem.“
„Jak to celé dopadlo?“ zajímám se. „Nakonec prý půjdou do té zoo,“ zasmála se kamarádka. „Vůbec nechápu, co jim to předtím přelétlo přes nos. Řekni sama, jestli je normální proplácet si navzájem výdaje spojené s jediným vnukem. To už bychom se k sobě chovali jako cizí.“
Kamarádka měla pravdu. Rodinné chvíle nejsou o penězích, ale o společných zážitcích. A pokud si mezi blízkými účtujeme i ty nejdrobnější položky, možná je načase se zamyslet, zda náhodou neztrácíme víc než pár ubohých korun. Co myslíte?
