Článek
„Já jenom vařím čaj, na to přece nemusíš být tak citlivá,“ odpovídá klidně paní Marie a dál s plným nasazením pobíhá po kuchyni. Lžičky cinkají o hrníčky, starý sporák syčí, zatímco v konvici vře voda. Dvě hodiny předtím bylo slyšet otevírání starých zásuvek, šoupání pantoflí po podlaze a krátké úryvky televizního pořadu.
Rodinný dům mé kamarádky Lucie během dne pulzuje životem. Děti přiběhnou ze školy, rodiče se vrací z práce, večeře se podává v obvyklou dobu. Na oko je všechno v pořádku, dokud nenastane noc. V tu chvíli přichází chvíle seniorů.
Zatímco jejich potomci se snaží alespoň pár hodin nerušeně spát, oni jako by objevili nový rozměr energie. Po krátkém odpoledním šlofíku se promění v noční šelmy, jejichž pohyb se řídí vlastními pravidly.
Zapínají televizi na plný výkon, třídí věci, které už deset let nikdo nepotřeboval, hledají „ten papír, co tu někde musí být“, nalévají čaj, vaří a perou. Když se rozespalý syn objeví ve dveřích kuchyně, scénář je vždy stejný: „Tady se nedá spát, mami!“ „Ale vařit se musí.“ „Proč teď?“ „Protože teď jde noční proud.“
A tím končí diskuse. Argumentace je neprůstřelná. Důchodci spí, když se jim chce. Děti? Ty mohou vstávat do práce s kruhy pod očima, protože rodinné zvyklosti nepřipouštějí změnu. Není to fér, ale nikdo s tím nic neudělá.
Snad je to nepsaný zákon, snad jen koloběh života. Možná se i my jednou staneme nočními štrachaly, kteří nevědí, co roupama, když ostatní spí. Za sebe doufám, že k tomu nikdy nedojde, ale kdo ví?
Dobrou noc – pokud vám ji někdo dopřeje.
