Článek
Slova, která uvázla v těle
Láďovi je 55 let, nemoc ho zasáhla ve třiceti. V té době pracoval jako číšník, ve volném čase sportoval. Pak se něco změnilo. V zaměstnání zmatkoval, ruce ho neposlouchaly, motorika se zhoršovala. Po sérii vyšetření přišla rána: Parkinson.
Lidé si ani neuvědomují, jak moc je tato nemoc krutá. Kromě pohybu totiž pacientům bere schopnost srozumitelně mluvit. Když chce můj kamarád něco říct, musí hodně bojovat. Jeho hlas je slabý, někdy mu není téměř rozumět. Slova se mu ztrácí někde uvnitř, i když mysl je bystrá. V lázních se Láďa díky péči logopedů vždy alespoň trochu rozmluví. Každé slovo je malá výhra.
Život mezi překážkami
Láďa žije v domě s pečovatelskou službou. Chůze je pro něj extrémně náročná. Používá chodítko, na delší vzdálenosti elektrický invalidní vozík, kterým si dojede na nákup. Často se tak zamotá, až spadne. Nemůže psát tužkou ani na telefonu, protože ho prsty neposlouchají. Často rozbíjí nádobí.
Dopoledne je čilejší, ale během dne kdykoli usíná, protože nemoc ho vyčerpává. Když má sílu, snaží se něco uvařit, ale všechno ho rychle unaví. Přesto neztrácí humor. Usmívá se, nevzdává se, i když každé ráno vstává do světa plného překážek.
Parkinson není jen třes rukou.
Je to boj o vlastní hlas, o každé slovo, o schopnost sdělit myšlenky.Vidíme za nemocí skutečné lidi? Ty, kteří každý den hledají způsob, jak komunikovat, jak se nevzdát, jak žít? Láďa je jedním z nich. A právě jeho příběh by měl být slyšet.
Láďa bojuje každý den. Jeho hlas není slyšet jasně, ale měl by být slyšen. Kolik dalších lidí se s touto nemocí potýká ve skrytu?
