Článek
Když se moje sestra zamilovala, její budoucí tchyně Jarka na ni pěla ódy. „Tohle je holka, co má hlavu i srdce,“ říkala. Ty dvě si volaly, radily se a smály jako nejlepší kamarádky. Po svatbě se na jejich vztahu nic nezměnilo.
Jarka je rozvedená, něco přes šedesát. Že má dlouhodobého kamaráda s výhodami, jsme věděli všichni. „Je ženatý, takže si nic nemaluju. Ale máme se fajn,“ říkala s nadhledem. Celé roky se zdálo, že má své city pevně pod kontrolou.
Všechno bylo v pohodě do doby, kdy onen muž začal ze vztahu couvat. Nejprve zrušil vzácný společný víkend, potom omezil návštěvy a když se objevil naposledy, bylo to s růží na rozloučenou. Tehdy se Jarka změnila.
Z milé ženské se takřka přes noc stala babička, které je lepší se vyhnout. „Ticho! Jednou z vás určitě zešílím,“ peskuje vnoučata při nevinné hře. Když se mladí opatrně zeptají, zda by je mohla výjimečně pohlídat, otráveně odsekne. Děti se ptají, co se děje. „Nic. Prostě toho mám dost,“ říká Jarka. Ale tváří se, jako by s nimi válčila.
„Já myslím, že jí prostě chybí chlap,“ řekl nedávno můj muž. Nebylo to citlivé, ale přesné. Ať si Jarka tvrdila, co chtěla, měla toho svého ženáče ráda víc, než si myslela. Od té doby, co odešel, je protivná a svou bolest si vylévá se na rodině. O problému se s ní navíc nedá mluvit.
„Jestli je ti, smutno, zkusíme ti někoho najít,“ zkoušela sestra navázat dialog. „Já chlapa nehledám. A i kdybych chtěla, rozhodně ne cizáka z internetu!“ říká tchyně a bručí. Na svět, na děti i na sebe.
Víme, že Jarka není doopravdy zlá. Je jen opuštěná. Chybí jí blízký člověk a obyčejná laskavá intimita. Všichni věří, že její bolest brzy skončí a rodině se znovu otevře. Děti i vnoučata již na její úsměv netrpělivě čekají.
