Článek
Alena stojí před květinovým stánkem a mračí se na telefon: „Míšo, je Den matek. Čekám kytku.“ Na druhém konci linky její dcera vzdychne: „Mami, promiň, vůbec jsem si nevšimla, že je to dneska!“ „Aha, takže tvá matka je pro tebe naprosto nedůležitá. To jsem to dopracovala!“
Míša ví, že tady nic nepomůže. Její máma je sice hodná ženská, ale své každoroční uctívání zkrátka vyžaduje. Mladá žena se jejímu rozmaru rozhodně odmítá podřizovat, a proto se rozhodne jinak. „Přijdu zítra. Přinesu zákusky, uděláme si kafe a pokecáme. Co ty na to?“ Matka se zarazí. „A přineseš mi kytku?“ „Ne, ale přinesu sebe.“
Alena je případ ženy, která si vytvořila názor, že jen nevděčný potomek může na její svátek zapomenout. Pod vlivem reklamní masáže uvěřila tomu, že všechny hodné děti světa dnes své mamince přinesou obří kytici a bonboniéru, aby jí dokázaly svou lásku.
Míša má mámu ráda, často ji navštěvuje, ale všechno, co je nepovinně povinné se jí odjakživa protiví. Určitě není sama.
Den matek byl kdysi připomínkou lásky k ženám, které nás přivedly na svět. Dnes tento svátek mnozí dodržují jen z povinnosti, či principu. Ale upřímně. Stojí tento každoroční rituál za to?
Kytici růží a nějaký další nesmysl do bytu umí koupit každý. Ale co takhle věnovat mamince trochu svého času průběžně po celý rok? Zastavení se na kus řeči nebo prostý telefonát říkají „mám tě rád“ daleko hlasitěji než plyšové srdce nebo keramický andílek.
Takže, než opět vyrazíte pro květinu a nějaký ten lapač prachu, zkuste se zamyslet. Kdy naposledy jste dali své mámě najevo, že na ni myslíte i mimo její sváteční den? Opravdová láska a vděčnost se totiž neměří počtem koupených růží, ale každodenními projevy zájmu. Pokud to někdo nepochopil, možná by měl přehodnotit, proč vlastně ten Den matek slaví.
