Článek
Každý den se probouzíme, řešíme své starosti, budujeme svět kolem sebe a věříme, že rozumíme tomu, co se děje. Člověk si rád myslí, že je na vrcholu poznání. Máme technologie, vědu, filozofii a věříme, že postupně najdeme odpovědi na všechny otázky. Ale co když jsme ve skutečnosti jen mravenci v gigantickém vesmíru?
Mravenci žijí ve svém mraveništi, staví tunely, pěstují houby, organizují život ve společenství. A přesto nemají ani tušení, že nad jejich hlavami existuje svět aut, letadel, internetu, knih, lidí a hvězd. Nedokážou si to představit, protože jejich mozek na to jednoduše nestačí.
A teď se zamysleme nad tím, jestli my nejsme ten samý případ. Co když se snažíme porozumět světu, ale naše mysl není uzpůsobena pochopení něčeho většího? Možná i my máme své „mraveniště“ – vědu, filozofii, náboženství – a pinožíme se krok za krokem k lepšímu poznání. Ale co když všechno, co děláme, je stejně malicherné jako to, že si mravenci po milionech let osvojili pěstování hub?
Možná proto nám zázraky unikají. Ne proto, že by nebyly, ale proto, že je neumíme vnímat. Možná existují skutečnosti, které by nás ohromily, kdybychom je dokázali pochopit, ale naše schopnosti jsou příliš omezené.
A tak si můžeme klást otázku: Je vůbec důležité hledat odpovědi, když je možná nikdy nenajdeme? Není smyslem života prostě jen žít, aniž bychom se příliš trápili tím, že nikdy neporozumíme celku? Možná je na čase přestat se snažit vše rozluštit a místo toho jen obdivovat krásu toho, co je kolem nás.
