Článek
Máma vždycky vařila dobře. Ne ve smyslu moderní gastronomie, ale tak, že jsme si rádi přidávali. Když jsem byla malá, jedla se u nás poctivá česká kuchyně. Nemyslím tím omastek a špek, ale to, co má většina lidí zafixované jako „domácí jídlo“.
Koprovku, kuře na paprice a moravské vrabce se špenátem střídaly jahodové knedlíky a úžasný tažený štrůdl. V sezóně byl vždy na stole dobře ochucený rajčatový nebo hlávkový salát a mísy zahradního ovoce. Táta měl tuhle kuchyni rád a my ostatní taky. Talíř voněl a jídlo dávalo smysl.
Pak se ale něco změnilo. Otec už mezi námi není a babička si začala recepty upravovat po svém. Možná z nudy, možná z touhy zkusit něco jiného. Ale hlavně kvůli těm všem televizním pořadům, kde je normální zapéct batáty s kapustou a zakápnout to medem.
„Dneska udělám něco nového, nemusíme jíst pořád to samé,“ řekne pokaždé, když přichází s další verzí zapečeného překvapení. A tak se objevují jídla, která se jen těžko pojmenovávají. Někdy jde jen o zvláštní kombinaci, jindy je to snaha o moderní fúzi.
Na stole se tak objevují těstoviny s čočkou, slaný rýžový nákyp se zbytky kuřete nebo pohankový koláč s mrkví. Zapéct se dá totiž úplně všechno. Otázkou zůstává, jestli se to pak dá jíst.
„Sousedce to náhodou moc chutnalo,“ hájila se jednou babička, když jsme opatrně kritizovali její cizrnové karbanátky s houbami a nivou. „Svíčková je lepší,“ řekl syn, aniž by zvedl oči od talíře. Pak vyjedl brambory a pustil se do vanilkového pudinku. Ten byl totiž úplně normální.
Občas máma udělá něco jako dřív. Třeba koprovku, která chutná přesně jako za starých časů. Nebo meruňkové knedlíky. Jenže to se nestává často. To pak všichni zavřeme oči a představujeme si chvíle, kdy jsme byli malí a mámina kuchyně byla jednou z mála našich jistot. Škoda, že to tak nemohlo zůstat.
