Článek
Sedíme se synem na lavičce v jednom nejmenovaném městečku, povídáme si a lížeme zmrzlinu. On má čokoládovou, já citronovou. Řešíme, kdo vybral líp, když tu přijede stříbrná Fabia. Zaparkuje před obchůdkem se smíšeným zbožím, motor běží, řidič zůstává uvnitř. Spolujezdec, nenápadný muž, zmizí v obchodě.
Nikdo si ničeho nevšímá, náměstí je skoro prázdné. A pak se objeví starý muž o dvou holích. Každý jeho krok je pomalý a těžký. Jakmile se dostane k autu, zastaví se. Chvíli vozidlo pozoruje a pak do něj bez varování praští holí.
Následuje křik, který se rozléhá celým náměstím: „Vypni ten motor, ty prase! Smrdíš!“ Zůstávám sedět a nevěřím vlastním uším. Řidič stále nevystupuje. Starý muž znovu udeří do auta, teď s ještě větší razancí. A znovu řve: „Vypni to, ty zmetku!“
Do toho se vrací mladý muž s nákupem. Nechápe, co se děje. „Je to vaše auto? Tak co do něj mlátíte?“ ptá se nevěřícně. Jenže důchodce se nenechá vyvést z míry. Místo vysvětlení další křik a rána holí. „Říkám ti, vypni to! Smrdí to!“ Mladý muž se naštve: „Ještě jednou tou holí praštíte a já praštím vás!“ Důchodce kontruje: „A já zavolám policii!“
Nakonec mladík rezignuje, nasedne do auta a odjíždí. Důchodce začne okamžitě rozebírat situaci s jiným postarším pánem, který se objeví v průchodu vedlejšího domu.
Můj syn celou scénu sleduje jako napjaté divadlo a pak situaci jednoduše zhodnotí: „Ale do auta mu asi mlátit nemusel, že jo?“
A měl pravdu. Bylo to krátké, hlučné a nečekané. Nehodnotím, nesoudím. Jen vím, že někdy se z klidné chvíle vyklube scéna, která se vymyká všemu normálnímu. Kdo byl v právu, nechám na vás.
