Článek
„A co kdybys byl klaun, Lukáši? Víš, ten, co skáče přes švihadlo, zakopne a všichni se smějou? To by bylo legrační!“ Paní učitelka vesele zamrkala a Lukáš ztuhl jako figurína ve výloze.
Bylo pondělí ráno a celá druhá třída chystala originální vystoupení pro školní slavnost. A protože paní učitelka miluje cirkus, mělo být všechno v komediantském duchu.
Všechny děti dostaly role. Byl tu principál, obratné artistky, žonglér se třemi míčky, kouzelník s asistentkou, cvičitelka psíků (což obnášelo, že ostatní budou štěkat a panáčkovat), krotitel lva (plyšového), a dokonce i fakír, co psal nohama po tabuli. A pak tu byl Lukáš s jedinou nabídkou: Nešikovný klaun.
„Paní učitelko, já ale nechci být šašek,“ ozval se chlapec potichu. „A proč ne? Vždyť je to zábavná role! Podívej, Honzík se těší, jak bude dělat legrační obličeje. Ty bys mohl být jeho parťák.“
Lukáš zaprotestoval:„Jenže já se nechci pitvořit.“ Na to se paní učitelka zamračila:„Tak co třeba pejsek? Můžeš být cvičený pudlík! Budeš panáčkovat, k tomu bude hrát flétnička a bude to celé moc hezké.“
Lukáš nic neřekl. Jen se mu udělalo těžko od žaludku. Cvičený pudl? Před publikem? Děkuji, nechci.
Doma všechno vyklopil mamince. A ta na rozdíl od jiných rodičů neřekla:„Ale vždyť je to legrace.” Ne. Maminka šla do školy.
„Paní učitelko, Lukáš má problém s tím vystoupením. Nechce dělat klauna ani pejska. Nemá rád cirkus a opravdu mu není příjemné předvádět se tímto způsobem,“ řekla klidně, ale pevně. „Ale vždyť je to jen hra!“ namítla pedagožka. „Děti se mají naučit spolupracovat a vystupovat před lidmi.“ „Ano, tomu rozumím. Ale nemělo by to být za každou cenu.“
Chvíli bylo ticho. Pak paní učitelka napůl zamyšleně navrhla:„A co kdyby Lukáš vítal rodiče u vchodu? Mohl by rozdávat barevná mávátka. Slavnostně ho oblečeme a bude z něj takový ceremoniář.“ „To zní skvěle,“ usmála se maminka.
Pak přišla slavnost. Na pódiu skákali klauni, artistky dělaly přemety, někdo téměř upustil tři míčky, krotitel zachránil publikum před plyšovým lvem a fakír napsal nohama na tabuli slovo „jaro“.
U vstupu do tělocvičny stál Lukáš v bílé košili a s červeným motýlkem. Rozdával střapatá mávátka a každého příchozího přivítal:„Račte vstoupit, přeji příjemnou zábavu!“
Školní slavnost nakonec dopadla skvěle. Paní učitelka uznala, že zazářit se dá i mimo manéž a Lukáš zjistil, že za zachování důstojnosti se vyplatí bojovat. Prostě žádné panáčkování. Nikdy a před nikým.
