Článek
Je tak blízko, až moc. Je tak velké, až moc. Přímo láká k ukončení trápení. Ruce nevědomky stále mírně otáčejí řídítky mého kola doprava, doleva, tam je to gumové otáčející se monstrum. Je to už podruhé v docela krátké době, co se mi ruce klepou, ale ještě poslouchají mozek, který velí: ,,NE!" Nedělej to, ozývá se mi tělem, musíš to vydržet! Kvůli dětem! Nebuď sobec, tebe už pak nic bolet nebude, ale co ony?! Nepřeháním, to, co mne denně čeká doma, se už fakt nedá vydržet, nikomu to nemůžu říct, bylo by to ještě horší! Jediné osobě jsem se svěřila. Dlouho mlčela a pak mi řekla:,, To nikdy nesmíš udělat, to bys mu nechala děti jen tak? Co by z nich bylo? Pasáci ovcí na horských svazích, nikdy by nepoznaly lásku maminky, pohlazení, pochvalu, pomazlení, šťastný smích, pusinku…, to bys dopustila?
Ne. Nikdy jim nesmím ublížit ani v nejmenším! Budu nadále snášet bolest, strach, ponižování, nadávky, vyhrůžky, šikanu…
Zpevnila a obrnila jsem své JÁ, naučila jsem se ignorovat muže likvidátora, no a čas, i když zadlouho, utrpení vyřešil rozvodem. Ano, dlouho jsem se dostávala z psychického teroru, ale podařilo se mi najít bezva lidi a žít normální život se vším, co přináší.
