Článek
Netušila jsem, jak bych mohla ve čtyřech letech chápat, že maminka čeká miminko a teď mne táhne za ruku do kopce ve smrkovém lese tak rychle, že mi nožky plandaly za mnou. Konečně mimo nebezpečí. Byla jsem plná jehličí, ale to nevadí, hlavně že je mamka v pořádku, utahaná, unavená, ale neměla naštěstí žádné bolesti. Vždyť byla v šestém měsíci, což mi bylo později vysvětleno. A proč mne takhle těžce za sebou vlekla až nahoru?
Celá naše rodina jsme byli houbaři, měli jsme „svá místa“, kde jsme vždy našli hříbky, křemenáče, kozáky aj. chutné dary lesa. Tehdy jsme jaksi odbočily z kopce přes jehličnatý les, když mne mamka tiše, ale ustrašeně upozornila, že se dole kolem smrku pohybuje prasnice s mladými, což je vrchol nebezpečí. Chrání své potomky urputně bez zastavení.Měly jsme obrovské štěstí, že je maminka spatřila dřív než ona nás. Radši nemyslím…, ale ten zděšený pocit jakési bezmoci prožívám s menší intenzitou i dnes. Usedly jsme na louku a počkaly na ostatní houbaře. Veliký Anděl nás chránil.
