Článek
Únor. Hodina tělocviku. Opět běh venku. Jo, na dálkové jsem dobrá, krátké neumím, vždy chybný start, rozběh, nabrat rychlé zrychlení, ale už je tu cíl, jako vždy špatná brzda, někdy pád. Čas horší než ten předtím. Zato dvanáctistovka, patnáctistovka, v těch jsem perlila, nejlepší časy. Ale dnes je obzvlášť mrazivý vzduch, fučí ledový a lítají náročně vyšperkované stříbrné vločky. Přímo letím s větrem o závod, zmrzlá už ani chlad necítím, někde cestou zůstala odhozená teplákovka, triko, stačí mi teď jen tílko… Ještě pár desítek metrů a opět další lepší čas! Ohnutá v pase rukama sama sebe podpíraná zklidňuji unavené horké tělo, dech najednou nestačí, chrčím a plivu krev. Dýchání nosem se v té rychlosti nedalo zvládat, takže přímo do plic! Tehdy žádná z nás holek nedokázala „paní profesorce“, mimochodem vojandě každým coulem, nadporučici, odporovat, byla to vlastně babochlap, malá, zapšklá, protivná, drsná, nic ženského, nechápající, taková „bachařka“. Holky z jejích tělovýchovných metod měly depky, strachem jako by v těláku oněměly a dělaly celkem logické nesmysly, např. si rozpíchaly prsty, krev vytlačily na vložku jako důkaz, že mají menzes, kdyby jim pro kontrolu lezla i do kalhotek. Děs! Nelidské, neženské, ponižující, a ona prý ženská byla!! Určitě?! Tyhle momenty se nezapomínají, ale radši je neoživovat, už stejně není proč.
