Článek
Byť to vypadá jako příšerná báchorka, byla to, bohužel, příšerná pravda. Ještě dnes jsem vnitřně sevřená, že bych dokázala krutě trestat!!
Vždycky jsem všechno stíhala, musela, sama. Naštěstí jsem ve svých ještě ne třiceti letech měla energie dostatek na zvládání v podstatě nezvládatelného. Nikdo z rodiny nebydlel nablízku, snad to bylo jejich, možná i moje štěstí. Svoje nemoci jako nachlazení, chřipky, angíny, virozy a další protivné stavy jsem přecházela s házením si pilulek do pusy, v noci se vypotila, no a ráno vstát a všechno stihnout, děti do školky a já do práce. Maminka pracovala, takže jen v létě jsem s dětmi trávila krásný čas u našich na zahradě, děti se cákaly v bazénku, krmily s dědou králíky, podnikali jsme výlety atd. Po zahradě se ukázněně procházel náš velký nádherný pes, aby náhodou nezašlápl kytku či jahodu. Byl tu zkrátka ráj u milující babičky a dědečka.Opakem byl- naštěstí jen jeden jediný první a poslední týdenní pobyt u tchýně, který si přímo vydupal a vyřval tehdejší „můj“ muž. Když se po týdnu vrátili, téměř jsem oslepla, nelžu, co jsem viděla, to nechcete: dcerka měla nastoupit do první třídy, byla vychrtlá, seděla jako zraněné ptáčátko v koutku, nemluvila, jen ty velké oči vypovídaly prožité hrůzy. Syn, o něco málo starší, byl cvičen ve „sparťanském stylu“, takže už neplakal( já i po těch letech teď slzím), jen čekal- na co asi? Vždyť jeho „otec“ ho ve čtyřech letech nechal pracovat s cirkulárkou!!!! Cvičil ho i s odjištěnou pistolí a další hrůzy! Vrchol tehdejší tragédie bylo nalezení malého „deníčku“, kde jim bába zapisovala, kolik za den zdolali km, podle toho za odměnu dostali najíst, co? Nevařila, pro korunu by si nechala vrtat koleno, nic dětem nekoupila…, takže tehdy nejlevnější byl párek v rohlíku! Chápete to?! Ne, to nemůže pochopit ani nejhorší zmetek. Tady určitě ! neplatí: o mrtvých jen dobře.
To vše se dělo proti MÉ vůli!
Do 1.9. se mi podařilo moji holčičku dát do lepší kondice, trochu rozveselit a hlavně slíbit, že UŽ NIKDY! A že pojedeme vždy jen k naší BABIČCE a DĚDOVI! A už nikdy tam k těm, vlastně taky „vlastním“.
(Teď brečím…).
