Článek
Poklad
To je děs, kudy jdeme, nevrátíme se? Ale značka je platná, modrý proužek na stromech. Vypadá to, že tudy nikdo možná nikdy nešel. Nevrátíme se radši? Ne, když už jsme tady, ještě kousek to zkusíme, jo? Jo, ale jen kousek, jsem celá podrápaná, poštípaná, fakt mne to nebaví. V tomto století tudy určitě šel člověk, zvíře by nevyhodilo ani papírek, natož konzervu, flašku, petku a další škodliviny, které příroda nedokáže zpracovat. Radši mlčím, to my nevyřešíme, často se za lidi stydím. Je mi do breku.
Hele, támhle je zase označený strom! Byl nejen označený, ale byl i popsán na tabulce k němu šetrně přidělané: stáří, obvod, průměr, výška a jiné zajímavé údaje, dokonce i to, kdo pod ním v minulosti seděl, odpočíval, jméno regionálního malíře atd.
Tabulka ještě visela, což bylo pozitivní, že tu moc „turistů dezolátů“ nechodí, jinak by už nevisela, ani nebyla.
To dáme, dívej, tam stojí další majestátný strom s cedulkou!
Hledání dalších starých dřevin nás natolik zaměstnalo, že jsme se úplně bezbolestně ocitly na vrcholu kopce, kde měl stát hóóóódně starý hrad. Nikdy jsme o něm neslyšely, tedy o jeho jméně a existenci. Velká tabule před již jen kameny představujícími dávnou bránu přímo prosila případné návštěvníky o neničení kořenů držících zbytky kamenných hradeb pohromadě, a vlastně prosily o zachování svého torza, neb podle dávné pověsti se zde skrývá poklad. Bylo zjevné, že bezohledným kopáním, ničením, rozbíjením aj. ničícími činnostmi zde žádný hrnec zlaťáků nikdo nikdy nenašel a nenajde! Smutný pohled.
Pozorný člověk zde však mohl obdivovat soužití stromů, jejich kořenů pohádkově se proplétajících, také kamenné zatím stojící zbytky středověku, výhled do okolí, obloukovité malé vstupy zřejmě do kdysi sklepení, všechno se tu dalo obdivovat, úplně všechno.
„Já jsem našla poklad!“ vykřikla dcera. A vážně, právě na tenké hradní stezičce se na ni usmívala kovová současná mince! Dvacetikoruna! Určitě odměna za naši citlivou návštěvu.
Díky i za všechny podobné ochránce!
