Článek
Blonďák
S námi nejdeš! Jdi ke svému oddílu. Moje holky jsou z tebe úúúúúúúplně mimo, úplné zatmění mozku.
Jo, fakt měly, ale to jsem ještě netušila, že i já podlehnu zatmění.
Lezl mi svou stálou přítomností na nervy. Můj oddíl deseti dvanáctiletých puberťaček ho přímo žral. Čím víc jsem ho odháněla, tím víc u nás domestikoval. Nakonec jsem vzdala marnou snahu čelit intervenci, musím přiznat, fakt pěkného mladíka, ale tvářila jsem se jako naštvaná na neposlušného praktikanta (který líbal ne jako praktikant začátečník). Všude se mnou a deseti zblázněnýma holkama chodil a drnkal docela harmonicky na kytaru. No, a ty moje holky puberťačky složily text: on vám byl blonďák s červenou kytarou, co má hlas jako Karel Gott…, dál už nevím. Každopádně tak bezva vztah neměl žádný oddíl (ani v dalších letech).
Paní vedoucí, večer bude disko a vy s ním budete tančit! Nebudu. Tančila. Ještě teď mám motýlky v celém mém hříšném těle tehdy s krásně opálenou slupkou. Počkat - je hřích vyspat se s blonďákem v jednom spacáku? Dokonce dvakrát? Není, nic víc než pusa nebylo. Zachránil mne při noční hlídce a to ho šlechtí, že jo? Problém nám dělala jen jedna fakt škaredá vedoucí s dolním předkusem a chlupatým tělem. Nevěřila bych, kdybych ji neviděla, chudák zakomplexovaná, neměla neúnavně unavovat a zbytečně otravovat našeho blonďáka!
Nic netrvá věčně, blížil se, a pak nastal smutný den odjezdu. Šli jsme spolu horní lesní cestičkou, nechtěli jsme pochopit, že ten úžasný táborový čas končí. Trhal mi jahody, jahoda, pusa…
Objednaný bus nás všechny vyplivl u tramvajové zastávky. Všichni se rozběhli k čekajícím rodičům, jen my dva velcí jsme ještě moooooooooc dlouho stáli na tramvajovém ostrůvku, vnímali jsme jen jeden druhého. Pak jsme si asi rok dopisovali, no a pak až dodnes zbyly nádherné letní vzpomínky.
Opravdu neskutečně skutečné, krásně zamilované, díky za ně.
